TRIPTYCH ODYSSEJSKÝ. (II. Démodokos.)

Co všecko spělo hlavou Démodoka,

když Alkinoos pravil k němu: „Pěj

ku poctě hosta mého Odysseva;

ten v širém zatím mešká nádvoří

při čackých junů hrách a zápasech,

však odcházím, bych přivedl jej v síň!“

A odešel. Sám Démodokos zbyl

ve prázdném večeřadle u krbu

a hlavou létla myšlenek mu bouř

a dojmů vichřice a snů a dum.

Když Alkinoos pravil: „Pěj!“, on pěl,

a nikdo neptal se a nebádal,

do jakých bání, šachet hlubokých

on svého ducha musil vstupovat,

by zas a zase novou setkal báj,

jež, byť by v jádru stokrát slyšena,

zas nové formy svojí úpravou

dvůr mohla okouzlit jak novinka.

Sám Faiéků si takto navyk’ sbor,

dnes jako včera, zítra jako dnes,

těm dobrodružným slouchat prozpěvům,

ať rozmarným, ať hlubě jímavým.

Den plynul za dnem a za rokem rok,

co Alkinoa při dvoře byl živ,

mohutný stařec údů olbřimých

a slepý s tváří rudě bronzovou,

již šedé vroubily kol kadeře

a bílá, dlouhá brada končila.

Jak mocný dub stál v řadě dvořanů,

dub, jemuž nejednou blesk klikatý

po pleci mohutné se svezl, jehož koš

byl mejlím, svatým bohům, přeplněn,

tož darem písní věčně zelených.

V hloub slepec patřil stejně jako výš

a varyto když jemu podáno,

on struny zlaté mocně projížděl

svou rukou žilnatou a po líci

se táh’ mu úsměv plný pokoje.

Tu prvním zlacených strun dotekem

se vzbudil písní duch a zaklepal

na brány paměti, jež, tvrdá spěž,

se ztěžka otvírala vzpomínce,

však naposled se otevřela přec,

že zpívat mohl, slepým okem svým

k dnu všeho patře. Hluboko on zřel.

Čet’ z patra v minulosti análech,

čet’ nepřipraven, až se v hloubi chvěl

nad tím, co poprvé kdy vyslovil.

Ba nejednou mu bylo, jak by oct’

se nad propastí ducha závratnou,

kam vrh’ se, nevěda, kam dopadne,

ni zač se v prudkém letu zachytí,

co vyrve temnotám, jak rozum svůj,

pro perlu z hloubi v sázku dávaje

cit rozechvělý, soudnost napjatou.

Ký dar mu bohy nesmrtnými dán?

Kým síla, kterou mohl vládnouti

a vyslovit vždy slovem případným,

čím kolem svět, čím vláda Věčných v něm?

Čím život v hloubi, výši, tu i tam

a všady vře? Sám chvěl se před sebou,

sám nedivil se pak, že oslepl

nad tím, co viděl... Snil: Viděl se hochem,

a stáda pás’ a v klidu jeseně

se večer vracel s nimi ku stájům,

když potkal Orfea, již dřív jej znal

a jako největšího z pěvců ctil.

Jak zaleknul se, vida věštce tvář

zlým hořem zrytou, oči potmělé

v dál ztrnulé... Zastavil jeho krok

a ptal se, odkud jde, co stalo se?

Děl Orfeus: „Jdu z Hadu. Před chvílí

jsem ztratil vše, jdu mrtvola, jdu stín.

Já nevydržel kráčet stále v před,

já musil ohlédnout se, v mžiku tom

jsem ztratil blaho sotva vrácené,

svou Eurydiku.“ – „A kam nyní jdeš?“

děl Démodokos, hoch ten pastýřský.

„Jdu v Zapomnění!“ pravil Orfeus,

„jdu v Noc bez konce, horší nežli smrt,

jež smrtelníky schvátí řadou let,

jsem nic bez lásky, bez lásky jdu v nic!“

– „Však písní dar, jež byly žitím všech,“

děl Démodokos v chvějných rozpacích,

„nikomu nepřenecháš?“ Orfeus ztichnul

a dlouho přemýšlel, pak usmál se,

ač bolestně a jak by nechtěl, šept’:

„Co písní dar je pěvci? Bolestí!

Čím světu platen, který nedbá oň,

jej neslyší?“ „Však zhynout nemůž’ přec,“

děl Démodok, „jej s sebou nevezmeš,

jeť duší přírody i života.

Tak lidé žijí rovněž s duší svou,

ač o ní nevědí, tak s písní jest,

ji ztratit, věděli by teprve,

co měli. Komu píseň odkážeš?

Kdo po tobě má býti majákem,

by poesie záři rozléval

a přes vlny ji házel v mrákoty

té ztmělé výspy, jakou naše zem?“

A pravil Orfeus: „Víc nemám sil

dál světlo ono nést, je převezmi,

jím směle mávej jako pochodní

do temna věků! Ale dříve rci,

zda poznal’s velkou lásku v životě,

bys mohl cenu žití poznati,

jsi málo zralý ještě, hochu můj,

a láska žen ti bude pohádkou.“

Vzdych’ Démodok: „Já miloval jsem již!“

Děl Orfeus: „To první stupeň jest!“

Šept’ Démodok: „Já ale trpěl též!“

Děl Orfeus: „Ó, nevíš, jak’s mi blíž!“

Křik’ Démodok: „Já jsem se odříkal!“

Děl Orfeus: „Ó, pak jsi bratr můj!

Dar písní vezmi po mně, v klidu mřít

já mohu teď, mám písní dědice,

neb milovat a trpět, odříkat se,

je trojí cestou k síle.“ Dech’ mu v tvář,

jej políbil a pravil: „Bratře, pěj!“

A jako tenkrát dávno před lety,

v svém snění pokračoval, v duchu pěl:

„Buď zdrávo nebe! Čistý éthere,

jenž rozlitou se číší usmíváš

po prostoru ve šíři, hloubce, v dáli,

jak velké moře, které zdouvá bůh!

Buď zdrávo moře, věčná zahrado

změn, tiše, odlivu a přílivu,

všech bouří lůno, věčně vznícené

a sotva zkolébané zefyry,

korálu, perlí smavý palouku!

Buď zdráva země, výspo zelená,

ať úsměvná, ať mračná tichem skal,

ať pustá jsi, ať žněmi bohatá!

A člověk zdráv buď na ní žijící,

ten hrdý od pravěku zápasník,

syn hmoty, ducha dědic vítězný

a silný athlet časů budoucích!

To všecko žij, neb vše to život jest!

Co život vzbouzí v puku, ve hnízdě,

vše svato jako píseň v srdci mém,

co žádá, aby život dále kvet’,

je svato, jako mojich ňader chtíč

po pravdě, dobru, kráse, naději,

jež dává sílu, dává důvěru

v boj proti slepé zášti živlů všech.

Ó, štěstím zpit bych strh’ vše na svou hruď,

vše lidstva děje, dlouhé zápasy

o trochu světla v tmách a lásky v srdcích!

Ó, chápu tebe, božský Orfee,

co v jednom Euridiky pohledu

moh’s pochovat a cos v něm nechal též!

Z tvé ruky beru tvoje dědictví,

chci zpívat, leč ne pouze Faiékům,

leč světu, lidstvu, příštím rodům dál,

já Démodok, hoch druhdy pastýřský,

jejž po letech král našel Alkinoos,

vzal k svému dvoru a mu velel pět

při slavnostech a kvasech. A já pěl.

Však zprvu opatrně, povrchně

jen dějů dotýkal se, svedených

jen divých řeží, půtek, útoků,

cest dobrodružných, slavných heroů

a smrtí na bojištích vzdálených,

a pozděj teprv v jarém mužství svém

o lásce pěl jsem žen a dívek smavých,

o spádech Erota, o štěstí krbu,

o dětí reji, junů zápasech.

To zpíval jsem, neb vím, co žádá svět

a lidé v něm. A spokojen byl král

a spokojen byl národ Faiéků,

a mně tak prchla léta zralosti

a léta stáří, v kmetství vstoupám dnes,

a jiná proto bude píseň má:

o všeho pět dnes budu příčinách,

po všeho budu slídit kořenech,

zkad trysknul puk, by v květ se rozvinul,

kde žití zdroj, by mohlo trysknout výš.

Strom obtěžkaný tíhou plodů svých,

král mezi pěvci, zpěvák života

a darů jeho, nikým neskloněn,

vždy korunován svěžím vavřínem,

ač slepý, ke kořenům vidoucí,

ač hluchý, slyšící přec píseň sfér,

ač zmírající, přece nesmrtelný,

ač králův sluha, volných světů pán.

Však dosti snění. Král tu pokynul,

do dveří vchází Odyssev, náš host,

on činů básník, já jen básník slov.“