TRIPTYCH ODYSSEJSKÝ. (III. Poslední výprava.)

V rozsáhlých sadech svého paláce

na pobřeží skalnaté Ithaky

kmet Odysseus chodil o berli.

Jak můra noční těžká mdloba zlá

se zmocnila všech druhdy křepkých údů,

tak podivně se cítil znaveným,

jak Hades by již prstem svým naň kýv’.

Jej nebavilo vzpomínání víc

všech výprav bývalých, vše dávná báj,

se tísnilo mu zhaslým před zrakem,

víc vyprávěti se mu nechtělo

ty staré příběhy let minulých,

všem dobře známé. Palác nudil jej,

i špižírny i skvosty pokladnic,

kde všecko shled’ již, srovnal, ocenil.

Krb domácí po boku Penelopy

mu zevšedněl; sestárlať ona již;

ze svůdné, trpělivé manželky

se stala stařice vnad otylých,

od rána kázající k večeru,

a mezi jeho syny čackými

spor vládl tajný, dobře věděl o něm

a těžce nesl jej. Svět jemu zhořk’.

Jen jedno svěží zbylo v duchu starce,

co nevyplenil ani mocný čas:

to touha poznání, jež světem kdys

jej štvala v dálku, v dobrodružství sta,

již strach před smrtí zmoci nedoved’:

ta touha mořem věčně dunícím

ku břehům cizím bloudit dál a dál

a všady hledat, kde taj světa spí.

To touha nezkrocená, silný pud,

vše vidět, poznat, zvědět osobně.

Ta živa v srdci starce chvěla se

jak doutnající jiskra v popeli.

Dnes v listopadu den, kdy větry zlé

od moře fičely a kraj se tměl

a Hélios, ve mračen ztajen plášť,

jej na procházce samotářské stih’,

to cítil dvojnásob a ptal se: „Proč

po kouři zatoužil jsem Ithaky

a vrátil se? Ó, dnové líbezní!

kdy domlouvat jsem musil soudruhům,

je v odpočinek zváti v zátoce

skal neznámých, je svádět k popěvku,

než zítra v slaný se zas dají brod

po moři pouti... Kde jste? Zdali víc

se nevrátíte? Sám všech zahynout

mám bídně zde jak otlučený strom,

jak ohlodaná skála zvětraná?

Já, který valné mužů šiky ved’

a bázně neznal? Věční bohové,

zřím jasně: samo stáří smrtí jest.

Jak uniknout mu? Což tak sebrati

se ku poslední ještě výpravě

za sloupy Heraklovy, o kterých

zvěst šušká tajně večer při bouři,

kdy v trouchni pařezů se směje krb.“

A co tak sadu svého stezkami

se ubíral svou berlou tápaje

ve zlatém písku vlhkém od moře,

druh jeden starý, který všecko s ním

kdys prodělal jak první kormidelník

všech cest a výprav (nyní zahradníkem

jej udělal v svých sadech královských),

se k němu přiblížil, šel shrbený

a nemluvil, však cítil Odyssev,

že duše stejně naladěna vstříc

mu přichází. Pod starý sedli fík,

jenž roztrh’ kořenem zeď zahradní,

a obráceni k moři starci dva

se dlouho na vln příboj dívali,

jak prášil se, co bouřil do skalin.

Ač oba mlčeli, cos v srdcích jim

se shrávalo jak drama poslední.

A oba drželi se za ruce,

král s plavcem. Oba stále mlčeli.

Leč po hodině když se pozvedli,

do očí pohlédli si upřeně

a jedním tempem s rtů jim sjelo v ráz:

„My vyplujeme, ano? – Ještě dnes!“

V svůj palác Odysseus vrátil se,

v svou chatrč zahradník. A přišla noc,

pruh světlý měsíce hrál na vlnách,

jež neztišeny tříštily se v prach

o pusté břehy skalné Ithaky,

když v šeru jako matné bludičky

se pochodní řad začal míhati

a zakuklených postav několik

do lodi, v křivé břehu zátoce

vše začlo snášet hojné zásoby

ku dálné cestě. Brzy Odysseus

od boku spící Penelopy své

se zvednul. Trochu níže naklonil

se k spící ženě. Hlavou táhlo mu,

co všecko přetrpěla ubohá

před lety, on kdy meškal před Trojou

a zbytečně svých dlouhých na cestách,

jak obmysly hned a hned rázností

všech nápadníků léčky strhala,

jsouc věrna jemu, čacké synky dva,

tož Telagona s Telemachem zatím,

vzor matky ve všem, odchovala jemu,

a líto mu jí bylo. Vděčnosti

cit zahrnul mu duši vysoce,

až k zalknutí. Však srdce pěstí smáčk’

a vzpomínal, jak druhdy zrovna tak

od ňader Kalypsó i Kirky kdys

se vykrádal jak zloděj v půlnoci.

Tak vždycky byla touha po cestách,

po dobrodružstvích souší, na moři,

po cizích městech, cizích lidech v něm,

že opustit moh’ lásky plný květ

i přítulného krbu sladký čár,

že ještě stařec, znaven životem,

na nové cesty musil vydat se

ke sloupům Heraklovým, chtěje znát,

jak vztyčeny jsou, kdo vjezd hlídá k nim,

kterou as cestou božský Herakles

až k Hesperidek pronik’ zahradám,

kde Atlas bedry podepírá svět,

kde rozrazil svou hromnou palicí

břeh tvrdých skal, až moře s jásotem.

jak stádo řvoucích přikvapilo lvů,

za jeho stopou poloboha hřmíc.

Tam jeti musí kol ostrova Kirky!

A srdce staré něhy přívalem

se zachvělo mu v bohatýrských ňadrech,

div slzu že v svém oku potlačil.

Však jeho touha byla silnější

po nových cestách, nových dobrodružstvích,

že stínem vykrad’ se a vesele,

jak s okřídlenou patou Hermesa,

paláce spícími spěl chodbami

i sadu svého dlouhou alejí,

a na loď, v zátoce jež meškala,

vklouz’ jako stín, kýv hlavou soudruhům,

již s vesly v rukách svojich mozolných

již čekali naň, used’ lodi v příď

a ku odjezdu ihned pokynul.

V ráz vesel řady dvě vzduch proťaly

a zakypěla voda ztemnělá,

a jako přelud loď se nesla v dál.

Křik „Thalatta!“ byl na rtech potlačen,

by darmo spáče v domu nevzbudil.

Leč oči mluvily a srdce reků

jak pták se vznesla v této slavné chvíli

chladného jitra v dál a k obloze!

Ó, vlny! vzduchu! slaná páro v něm!

ó, větry, posli dálek mlhavých!

jak připínáte duším perutě.

Jak stáří by, všem těžké břemeno,

se s beder zmdlených sneslo zázrakem,

všem takto poskočilo srdce v hrudi,

a sotva zmizel očím z dohledu

břeh Ithaky, si padli v náručí

a objali se hlasně, bratrsky!

Vše prchly starosti, zrak zjasněný

po vlnách těkal, ptácích, oblacích,

kvil větrů bdělé ucho chytalo,

co s výše síla s mládí radostí

jim v ňader otevřené kalichy,

jak vzácná mana tiše stékaly...

Tak ujížděli v dálku neznámou.

Tak pozdravili břehy Hispanie,

Maroko s jedné strany kývalo

a s druhé Sardů křidobílý břeh.

Pak začlo moře úžiti se v ráz,

na pravo Sevilla a Ceuta v levo,

pak již jim kynula strž závratná,

na jejímž konci vztyčil Herakles

dva sloupy, výstražné své znamení,

za nimi moře slaným pláštěm svým

část země druhou vodstvem přikrývá,

svou k levé straně řídili vždy loď,

až oči zhlédly poprv hvězdný dav

druhého pólu. Kolem vodní poušť

a ticho smrti. Pětkrát zhasnul den

a pětkrát vzplál ve matném sousvětlí,

když hora z vln se začla zvedati

před nimi strmá, srázná, vysoká,

jež hrotem v oblacích se ztrácela.

I zajásali... V tom se vichr zved’,

jejž bouř si osedlala na dně vod,

se vyvalivší hrozná, strašlivá;

ta třikráte seskočivši na přídu,

v svůj vír loď chytla spárem železným,

jí zatočila jako pápěrkou,

zpět zadní částí lodě mrštila,

příď hroužíc v bezdno... a již nad všemi

se nedohledné moře – zavřelo.

Ve Fonte-Avellanském klášteře

čet’ v refektáři mezi večeří

tu zkazku dávnověku šedý mnich.

Když dočetl, jal úžas všecky bratry

a hlubé ticho v síni zavládlo;

pak začal zvolna vážný rozhovor

o cestě Odyssea poslední,

jak u té hory stanul vysoké,

u jejíž paty s druhy ztroskotal.

A divně mátly všem se jazyky,

ni převor nemoh’ rozsoudit jich spor.

I povstal muž, jejž nikdo posavád

si nebyl povšim’, u stolu jak host

on seděl poutníků a cizinců.

Byl střední postavy, měl dlouhý háv,

jak bakalář měl kápi sametovou

a veliký nos jeho orličí

se nořil z tváře snědé, vrásčité,

vlas drsný byl a v černých kučerách

se nad okem chvěl plném svatých hněvů

a dlouhých běd. Od stolu tento vstal

a hlasem vážným pravil: „Očistec

ta byla hora, slední výpravu

kde skončil Odysseus věhlasný.

Do moře vln ji Bůh tam zapustil,

jí smrtelníkům nelze dostoupit,

tam zhynout musili. Bůh nesvolí,

by živoucí v říš smrti sestoupil.“

Tu zrak všech obrátil se k řečníku

a zřeli teprv hosta cizího,

s orličím nosem v černém taláru.

„A kdo jsi ty a odkud vše to víš?“

se tázal převor. Odpověděl host

a ohlas Věčna jeho slovy táh’:

– „Já Dante jsem, jdu právě odtamtud!“