TRIPTYCH Z TŘINÁCTĚHO VĚKU. CLARA.

Sen, hvězdný sen! Skráň tehdy sklonila a zlatá kštice

jí padla s hlavy... Jarní noc vlá ze zahrad a luhů,

v ráj nad ní mléčná dráha hvězdnou vine stuhu –

den klamem byl, jí marně slnil očí zřítelnice.

Šer jitra vonný. V rukou bratří bílé planou svíce

a kolem bratra Francesca lnou na zlatou mu duhu.

Ji v dumnou cellu skryl... Jde jiným na úsluhu,

zrak zasněný se nebem tmí a úsměv jasní líce.

Jsme blaženi, již ve svých – ano, pouze v touhách sníce,

kdy srdce zavírá se v obavách i vůči druhu,

svých čistých snah ač mocnou v něm jen tuší vzpruhu;

i slunce zacloní ti tma, bys nad ní viděl více...

Ó blahostné dcer touhy v lásce nesplněné věno,

kdy srdce tone šťastno v citů podvědomí,

kde „Sestro!“ volá muž, vzlyk taje: „Nevěsto a ženo!“

Vír vášní krok tvůj k blahu jiných nepolomí,

když ve snů Jerusalem kráčí za neděle květné:

ať vedle cest tvých zaplesá i žebrák chromý!

Kde za Tebou jdou sestry nespočetné

– jest krásné jaro, byť jen v slzách sněno –

dnem sněným buď jim život! Smrt nit touhy přetne

a s mrtvým Chudáčkem se u samoty vchodu

smutná Clara střetne.