TŘÍŠŤ.

KVĚT mládí, rosou jara pokropený,

se zvedá k slunné výši lístky všemi.

Plod zralý tíhne už jen k syré zemi.

Tvé čisté touhy a tvé dobré činy

byť lidem byly pouhé pavučiny,

jež strhá první ostrý větru dech, –

přec, odtržen od lidských srdcí všech,

se na nich vznášej, třeba sám a sám,

v své jeseni k nebeským výšinám.

Hvězd nebeských, co jest jich v šíř i v dál,

jak zlatého by písku rozsypal!

Tak spolu spoutány a dálny stále. –

A lidských srdcí žití na pobřeží

jak mořských písků nasypáno leží. –

A k srdci od srdce jest ještě dále.

Sníh ještě kryje luh a doubravy,

a do mé síně, ach tak zasmušilé,

se ozval ponejprv zpěv pěnkavy

tak utěšeně mile.

Dík, drobné ptáče! – Jak je třeba málo,

by se to lidské srdce zradovalo.

Kde za tvou oddanost se tobě vrátí

chlad lhostejný, ať málo tě to mučí:

kdo ani vlídné slovo nemůž’ dáti

za lásku tvou, – ó jak je tebe chudší!

Za nejbližšího, jejž tvé srdce zvolí,

bys každou krůpěj krve cedil rád;

a teprv potom cítíš, jak to bolí,

když sám ji začne brát.

Tvůj nepřítel když k tobě přistoupí

a dá ti ruku, beř! – a zapomeň

co byl, a jenom podle toho suď,

co jest.

A ten-li odvrátí se od tebe,

kdo milovav, teď nenávidí tě, –

ó mlč! – a v duši podle toho suď,

co byl.

Jak po ztrátě se dále světem ženem,

co blahých pousmání zapomenem,

jež zářila nám z tváře milované!

Však horká slza, na ruku co padla

nám s drahé líce, na věky jež schladla,

až do hrobu tam pálit nepřestane.

Trp! – Jest v tom útěcha svůj nésti kříž

a bez reptání jít své metě blíž’

po cestě trnové. Jak snadněj’ mnohem,

když večer přijde, životu dáš s bohem!

Jsme dítky země; život chůva jen,

jíž svěřila nás na okamžik krátký. –

Je dobrá, zlá; – a jak se chýlí den

a znavena nás vrací v náruč matky,

my přece jen se ohlížíme zpátky.

Kdo smrti bojí se, dost netrpěl,

neb dosud ještě na životě lpí;

jen ten, kdo tisíc nocí v strastech bděl,

v nich procítil, jak blaze těm, kdo spí.

Tak přijde smrť, co každodenní věc,

jak jitro, večer, jako práce kus –

a snad co přítel, který zaklepá

ti na dvéře, když’s nejvíc opuštěn;

a povídá a povídá a povídá,

– až zapomeneš všeho, co’s kdy trpěl.