TŘÍŠŤ.

Dech jara, v němž se v zlatém slunce jasu

hrot meče Michaela blýští,

v ráz ledný krunýř rozbil, v krátkém času

že celá řeka pluje v tříšti.

Má duše, kterou do okovů ledu

spjal život všední, smutný, těsný,

kdo rozbil pouta tvá, že spěješ k předu,

ký byl to jen duch Vesny?

Ó cítím, věčna duch to velký, božský,

tvá všecka těžká pouta zkrušil,

zřím veselý a hrdý na ty trosky,

v něž andělský meč bušil.

A jako v řece tříšť se žene k moři

v dál neznámou, tak v tuše

my plujem v nekonečno a vstříc zoři

s tou tříští, ó má duše!