Triumf jara.

Dav tritonů, již v křivé dují rohy,

ten velkolepý průvod otevírá,

dál v tísni faunů kozí vidíš nohy

a kosmatý prst flétny otvor svírá,

sta amoretů květin sypou stohy

na zmladlou zem, jež chvěje se co lýra,

vše na čele a ve vlasech má růže,

muž dívku objímá a dívka muže.

A nevíš ani, odkud zástup dětí

tak buclatých a nahých se tu bere,

ty jako květy v chumáčích a změti

se noří kolem z hloubi lesů šeré,

motýli ve vlasech a mouchy letí

jim křídla strouce v duhy tisíceré,

ty nesou cymbály, ty ptačí hnízda,

ten dudy tiskne a ten na list hvízdá.

Pod řetězy ten břečtanů se sklání,

je v čela dumným připínaje tesům,

ty honí v lesy stáda bílých laní,

je ku leknínem zkvětlým vodí plesům,

ty v pokřiku, než sotva pohneš dlaní,

se v azur čistý rozletí a lesům

v skráň vrásčitou sta zlatých kouzlí svitů,

jak slunce v Achilla se shlíží štítu.

Těm pod nohou, kam vkročí v tanci hravém,

se smějí hyacinty s petrklíči,

těch dechem fialka v trav plášti tmavém,

těch úsměvem se mladý krokus vztyčí,

ty perly se skal sypou celým splavem

a čápů klektáním na sebe křičí

a ve zrcadle safírových toků

se bacchanal ten zhlíží v každém kroku.

Faun starý spěchá ku starému buku

a na vrásčitou kůru jeho klepá,

co kukačky ples v sladkobolném zvuku

zní z dálky a co datel vedle tepá,

vychází v ráz mu podávajíc ruku

a úsměv na rtech dryada tu lepá,

on prs jí mezi svými prsty stiská

a ona cudně rdí se a on výská.

Vše omládlo jak prutem čaroděje.

Jsou opět, ještě žijí bozi staří!

A v středu toho veselého reje

na voze tmavém myrtím ona září,

vlas vínek zkvětlých anemon jí kreje

a úsměv jitra plápolá jí v tváři:

to ona Vesna, Maja, paní světa,

jíž v srdcích lidských ples a láska zkvětá.

Holoubků mrak jí nad hlavou se vznáší

a labutí tlum amorety veden

vůz táhne její, zimy hrůzy plaší

a volá: Lidstvo, blíží se tvůj eden!

Z rubáše zimy démantů tříšť práší

se v zlatý vzduch a kde pad’ stařec leden,

tam konvalinek sedlo kolo celé

a vůní zvoní vstříc jim převesele.

A vedle ní, jež sluje Mladost, Krása,

se tyčí Apoll, veliký bůh jitra,

on, s vlasů svých jenž zlaté střely střásá,

kterými raní zem do hloubi nitra,

že stará Kybela ta prostovlasá

se láskou zachví, slunce zlatá mitra

když v klín jí padne a déšť drahokamů

rozhází po ní v tisícerém plamu.

Se všech stran světa sletují se ptáci:

tu skřivan, eremita orných pruhů,

tu vlaštovka se v družný krov svůj vrací

a rybníkem vln táhne třpytnou stuhu,

tu slavík, který lásky ku paláci

svých perel snáší jásající duhu,

tu, lučin stylites, čáp zamyšlený,

jenž střechy zná a jejž milují ženy.

A jak jde blíž ten pochod triumfálný,

zřím Vesně v tvář, poznávám její tahy,

toť Jocondy zrak hluboký a palný,

a přece plný lahody a vláhy!

Ó chápu, v květ že zaplane hřbet skalný

a listím zajásá peň jilmu nahý

a zlato kočiček svých vstříc jí sypá,

že zpívá růží keř a voní lípa.

Kde zastaví se tato skvělá jízda?

Ach, práce mají víc, než srdce zbadá,

tu třeba v stromy zavěsiti hnízda,

tam upevnit sněť kvetoucí, jež padá;

však ironicky kos nad nimi hvízdá,

a vedle na hlohu zní pěnic váda,

jdou v srdce lidská se vším, co tu kvete.

Jo, Evoe! – Nuž tak je otevřete!