Triumf Kristův.

Níž skloňte hlavy své a bijte čelem v prach,

Pán kolem vás jde jasem zahalený,

jak vítěz nad smrtí jde ověnčený;

níž skloňte hlavy, kde stín jeho božský táh’,

až k zemi!

Bouř hymny vítězné už, slyšte, zpívá,

duch varhan mohutný ji doprovází;

kdos Velký právě v klenby chrámu vchází,

v šeř lodí, kde se tajemně tak stmívá,

blesk jasu svého stkvoucí před se hází,

vždy blíž jde, – cítím, jak se tělo chvěje,

i srdce stanulo, proč strach je mrazí?

Ruch skrytých perutí mi ve skráň věje,

zrak duše teskliv napínám, mně rcete: kde je?

Níž skloňte hlavy své a bijte čelem v prach,

Pán kolem vás jde jasem zahalený,

jak vítěz nad smrtí jde ověnčený;

níž skloňte hlavy, kde stín jeho božský táh’,

až k zemi!

Již bílé prapory se z dálky chvějí

jak symbol vítězný a triumfalný,

chor bělostkvoucích, jenž jak příval valný

se zvolna hrne, vzrůstá bouřlivěji,

jde blíž a blíže, bez konce a dálný,

vždy nový z hloubi lodi blíž se snuje,

jde z obzoru, jenž vonným dýmem kalný

jak Israel z vln moře vystupuje,

chor andělů, jenž smrtelným se objevuje!

Níž skloňte hlavy své a bijte čelem v prach,

Pán kolem vás jde jasem zahalený,

jak vítěz nad smrtí jde ověnčený;

níž skloňte hlavy, kde stín jeho božský táh’,

až k zemi!

S jich pochodní, jež v plamenech se tráví,

déšť jisker prší, chvěje se a padá,

zde píseň, jas, se v jeden věnec spřádá,

kdos Neviděný v triumf kolem hlavy

jej na skráně si usměvavý skládá,

co srdce, které vlnami se zmítá

teď v březích ňader těsných, jen jej hádá;

zem chvěje se, kdy noha jeho skrytá

vln její stuhlých dotkne se – ó vše jej vítá.

Níž skloňte hlavy své a bijte čelem v prach,

Pán kolem vás jde jasem zahalený,

jak vítěz nad smrtí jde ověnčený;

níž skloňte hlavy, kde stín jeho božský táh’,

až k zemi!

To Bůh jest! duše má jej patří šťastná!

V plášť bílý hostie jest ztajen stěží,

má duše zří jej, nad hlavou mu leží

kruh monstrance jak bohozáře krásná,

a roste výš, až do klenby se věží.

Ó Hossiana, jde tu Požehnaný,

mým každým údem svatý požár běží.

Ó Hossiana lidstva ve vše strany

ať bije jako srdce v zvon v bouř rozhoupaný.

Níž skloňte hlavy své a bijte čelem v prach,

Pán kolem vás jde jasem zahalený,

jak vítěz nad smrtí jde ověnčený;

níž skloňte hlavy, kde stín jeho božský táh’,

až k zemi!

Jak Zacheus já stoupám na kmen žití,

vše květy citů nejčistších Ti stelu

pod nohy Tvé, jenž v sboru archandělů

v své lásky omdlévání, jež Tě nítí,

jdeš a se skláníš k špinavému čelu

nás bědných dětí země, tiskneš vroucí

své políbení, které hyne, tělu,

vždyť pod tím vředem vlhkým cítíš tlouci

to srdce milující Tě – ó Vševědoucí!

Níž skloňte hlavy své a bijte čelem v prach,

Pán kolem vás jde jasem zahalený,

jak vítěz nad smrtí jde ověnčený;

níž skloňte hlavy, kde stín jeho božský táh’,

až k zemi!

To triumf Tvůj jest! Tvůj po tisícletí,

že lidstvo zase u Tvých nohou klečí

a v mdlobách milování, v lásky křeči

zas život svůj, a vše jen Tobě světí

a krví tvou se ze svých vředů léčí

a mannou tiší ret svůj, že víc nelká,

co lásky mystické zář plá vždy vetší,

až rozpíná se vása ňader mělká –

kéž pukne, by se rozlila jak moře velká!

Níž skloňte hlavy své a bijte čelem v prach,

Pán kolem vás jde jasem zahalený,

jak vítěz nad smrtí jde ověnčený;

níž skloňte hlavy, kde stín jeho božský táh’,

až k zemi!