TRIUMF ŽIVOTA.

V divokém pospěchu,

bez klidu, bez dechu

ženou se šílené zástupy v před,

thyrsy se míhají v střelhbitém letu,

mrštěny do výše nad spousty květů

padají v závratných obloucích zpět...

V lesy výkřik trysk'...

Silén sobě výsk',

když Menádu růžolící

uchopil za zlatou kštici

a jí na ret nachový

jako lupen letní růže

vousatý svůj vtlačil pysk...

Tisíc jiných chopí muže,

pomstu družky hlásajíce,

a mu vínek thyrsový

v rozpálené hází líce...

Květy, růže, hrozny, réva,

Silén, Satyr, lesní děva,

píseň, hymnus, zpěv a vzkřek,

radost, hněv a rozkoš, vztek,

všechno kypí v divém plese,

thyrsy v žárném vzduchu třese,

hřímá, volá, bouří v dál,

den se s tmavou nocí snoubí,

noci mizí v moří hloubi,

nové slunce vychází,

zástup bujný míří v plesu

na srázy,

nad úbočím příkrých tesů,

v šeré hloubi divých lesů,

zpívá, jásá, volá, letí,

jak by v divé této změti

v Elysion pospíchal...

Do širých krajů spějí potřeštění:

Již rudnou hrozny. Zlatá výheň hoří

v jich oblých plodech...

Slunce žáry metá...

Podzimní květy v luzích vykvétají,

tak opojné, že včely ospalé, jak vínem zpity, noc v nich přespávají

a omámeny ráno letí v svět...

A nad lukami, do lesů a hor

divoce zpívá opitý Silénů, Bakchantek sbor:

„Evoë, evoë, Dionysos!

IÓ – jdem bez cíle v neznámou dáli...

Nevíme, kdo naše těla nám spálí,

nevíme, kde našich kostí stlí prach...

Neznáme budoucna mlhavý los...

Letíme bez cíle

od chvíle do chvíle,

ode dne ke dni a od roku k roku,

v plesu a skoku,

evoë, evoë, Dionysos!

Nemáme strach,

kam hlavu skloníme příštího jitra.

Co je nám budoucnost? Co je to: ,Zítra‘?

Víno v hrdlo! Rudý mok

vzruší k tanci chabý krok,

vínem, vínem chcem se zpít,

nekonečnou rozkoš mít!

Smrt je jista! Co nám po ní?

Mě dnes, zítra tebe skloní. –

Dionyse, Dionyse,

iÓ, iÓ, vítej nám!

V lesy jdem, jež jsou tvůj chrám,

jsouce sudbou neúprosnou do neznáma puzeni,

tajemným pak předurčením k zmaru, zniku určeni...

Tož chcem víno, jím se zpít!

Dionyse, Dionyse,

my zde všichni staří, mladí,

vousatí i holobradí,

Satyr, Silén, Kozonoh,

Menáda i její hoch:

chceme víno, chcem se zpít,

chceme žít, chceme žít!“

A duní Tempe, Peneus se chvěje,

a rmutné vlny v proudu stavějí se...

Na hvězdném nebi zrudlý měsíc chví se,

a mléčná dráha stříbro k hloubkám leje...

A vzduch pln vůně, plný zrání, plodů,

je žatva, sklizeň a hvězd čištění. –

A když zář slunce vzplane na východu,

my půjdem dál v svých zpěvů víření...