TRIUMFÁLNÍ SLOKY.

Tvá zářná bytost stojí nade mnou

a v kathedrálu duše mojí splývá,

jak v starých chrámů hloubku tajemnou

se nesmrtelné boží slunce dívá.

A od těch hrobek, kde spí mrtvých řad,

až k fiálám, jež v kadidle se tratí,

chrám chvěje se a pěje touhou vzňat

a varhanami hřímá do závrati.

Čas zaniká a prostor zaniká

a moje bytost bytostí Tvou plna

jak hymna duchů roste veliká,

jak nebe hoří každá její vlna.

Já nejsem již: má duše zmizela

a nekonečnem letí k zemi zpátky.

by cizích světů vůní prochvělá

se snesla k prsům přírody, mé matky

Však v těle tom, kde mřelo srdce mé,

teď Tvoje bytost jásá vítězící,

jak myšlénky všech věků rosteme

výš vesmírem až světů ke hranici.

Vždy výš a výš, kde slunce hoří žár,

kam celý život posvátný a ryzí

se řítí nadšen, usmířen a stár

a v požáru těch věčných hranic mizí.

My zvítězili nad vším, co zde je,

co do propasti všednosti se kácí,

a naše bytost plna naděje

se očistěna k svému slunci vrací.

Tvou zářnou bytost cítím duší plát,

Jak heros bájí vstříc té smrti zírám,

jdu z věčnosti zpět do věcnosti spat –

a umírám a přece neumírám!