TRMAL Z TOUŠIC.

Chor v Sedlčanech na loži

Toušický vladyka leží,

s hlubokou ranou na prsou

vyvázl z bitvy jen stěží;

bojoval věru statečně

odehnav Bukvoye k Týnu,

sám ale byl už na cestě

do říše chladu a stínu.

U hlav syn Vácslav naříká,

u nohou bratrovy děti:

potrojný, útlý ještě květ

vadnoucí toušické sněti:

v nářek jich náhle z náměstí

pokřik se mísí a roste...

„Co je to, děti?“... „Od Týna

zpět přišli nezvaní hosté!“

Na hradby vše, co zbraně má

s posádkou k ochraně spěje,

Bukvoy má Uhry posilou,

pod děly země se chvěje;

na chvíli snad už udeří

na město s táborské strany –

jednou byl zahnán, podruhé

nesnese takové hany.“

„Vzhůru!...“ a Trmal vytřeštil

na syna hasnoucí zraky –

„totě boj za vlast... neváhej,

Vácslave, musíme taky!“

„Můžeš-li? Pro Bůh, otče můj,

zachraň nám život svůj drahý...“

„Nedrž mne, nebraň; pospíchej

na vlasti zhoubce a vrahy!

Či se mé smrti obáváš?

Líp-li, když na loži zhynu?

Zdráv jsem a silen, uvidíš,

na hradby, na hradby, synu!

Oblec mně v nový kabátec,

meč dej a bandalír k tomu!...“

„Nevstávej, otče, krvácíš!“

„Neváhej, provoď mne z domu!“

Stalo se. Jako omlazen

vesel meč v pravici stiská,

na hradbách, u bran zbrojný lid

nadšeně v ústret mu výská;

daří se výpad, daří boj

měšťanův junáckou prací;

nepřítel nazpět podruhé

v úprku k Týnu se vrací.

Trmal však klesá: „Šťasten jsem!

za českou svobodu hynu,

v duchu Tě ještě, vlasti má,

horoucně na srdce vinu;

krásná smrt, svatá, líbezná!

Stokrát kéž z hrobu lze vstáti,

bych pro vlast v boji vítězném

stokráte život moh’ dáti!“