Trny mé duše.

Dávno přešly ony doby, kdy jsem v mlhách jarní noci

kráčel kdys po břehu moře, veden tajuplnou mocí,

kdy jsem v beznadějné chvíli tesknil po své vlasti v dáli,

kdy v mé nitro černí ptáci zármutku si usedali,

a v té chvíli v cizí zemi, v očích slzy, v duši hoře,

kolébán tou tesknou písní, jíž dýchalo velké moře,

psal jsem divým steskem zmámen první báseň v žití svém.

Zapadla ta první píseň prvá v první knize mojí,

jako zajde bez památky i statečný vojín v boji,

duší však ta smutná píseň stále přetajemně zní mi,

v níž své žaly, opuštění, hoře uplétal jsem v rýmy,

a dnes, když se mlžný závoj zvolna sráží v podvečeru,

přál bych sobě procházet se kdes u moře v nočním šeru

a psát znovu první báseň, vyštván v dalnou, cizí zem!