Trochu stříbra do vlasu,

Trochu stříbra do vlasu,

trochu smutku do hlasu –

a život jde dál,

ani se za tebou neohlédne.

Co oko tvé shlédne,

vše je tvé,

a přec ti nic nepatří.

Vezmeš poutnickou hůl,

lidem cestou rozdáš srdce půl

a žádný se s tebou nesbratří.

Krotce, jako v klec

zaleze na konec

duše tvá za mříže zvyků.

Budeš zobat semenec

všedních styků,

tisknout ruce maně podávané,

usmívat se na úsměvy lhané

a na konec

jak žils, tak mezi nimi zemřeš.

Cizinec.