TROJE PAMĚTI VÍTA CHORÁZE. (I.)

Ó srdce obolené, věčně bdící,

jež zapomenout nikdy nedovedeš,

sen znova prosni svůj, ten věčně živý,

jenž jediným byl štěstím tvým na zemi

a přec tvé žití pohřbil v tmu a chmury! –

Jak nebe šedé viselo dnes nízko

v klín temných lesů na vysokých horách,

jak mračně tmělo se nad bystrou řekou,

jež zelená a prudká, plna pěny

se valí údolím tam dolů k jihu,

kde vše se dálo, co tě, srdce, bolí...

Ó srdce, jsi jak moře, i když dříme,

přec věčně chví se, stíny v hloubi kryje

a celý svět v svém dumném bezdnu chová.

To moře hluboké a velké, luzné –

tam průsmykem bych alpským brzy vnikl

zde ze starého tyrolského města,

kam z Čech jsem utek’... (blahový jenž myslil,

že tesknotě lze uniknout a hoři!)

To moře hluboké a velké, luzné –

víš, moje srdce obolené, bídné,

jak tenkrát svítilo, když po lagunách

se lunné blesky smýkaly a chvěly,

v té sladké noci osudné a krásné,

když poprvé ji spatřily mé oči!

To bylo tenkrát v divadle Feniče,

kam celé Benátky se sejít chtěly,

by naslouchaly slavičímu zpěvu

té „hvězdy“ vzcházející v mladé kráse

na nebi hudebním, a jednou pouze

v té době neobvyklé, v pozdním jaře,

lze bude slyšet ji, neb chvátá kamsi

prý v dálku sklízet vavříny a zlato.

Ó hudbo sladká, vášnivá a snivá,

již italská zrodila slunná niva,

kdo vyznává, že vnikáš v jeho srdce,

dnes vydává se úšklebu, neb heslo

jde nyní světem, že jsi prázdná, hluchá –

přec tolik pravdy, krásy, ideálu

je v jádru tvém a tolik teplé záře,

že hvězda tvoje, dnes ač za oblaky,

zas někdy vyjde, přes tvé nedostatky,

a budeš jako sestra stejnorodá

když v budoucnosti, třeba dosti blízké,

s tím druhým uměním, s tím novým, velkým

(jež přec jen z tebe vzniklo, ssálo, rostlo)

zas znova ctěna, drahou slávy kráčet! –

V ten večer dílo ceny menší hráli,

však neskonale krásný je v něm výjev,

ten uchvacuje, je v něm pathos pravý,

pln pláče, touhy – mluvím o „Lučii“.

Po celý večer byl jsem dojmut v hloubi,

kde mělčiny se v hudbě vyskytaly,

tam mnohdy pěvců hlas a způsob zpěvu

mě jaksi nesly jako na perutích,

a lhostejnosti tak mě uchránily;

jen v slabých někdy chvílích od jeviště

zrak odvracel se můj a těkal sálem.

A v takové jsem uzřel chvíli náhle

zjev ženy krásné, sedící v své lóži,

a bylo mi, jak bych se zachvěl dotknut –

čím, Bože můj? Snad bleskem či snad růží.

Kdo řekl mi, že byla žena krásná?

Vždyť nemoh’ jsem ji vidět v obličeji

V té lóži byla sama, odvrácena

od hlediště, kam ani nezahlídla,

jen rysy pyšné šíje moh’ jsem vidět,

jak volně vyrůstala z měkké běli

řas závoje, jenž lehce se jí smekl

v týl, na němž spona římských perel plála.

Jak prostý byl to úbor! Téměř z lidu,

ten závoj benátský, ty římské perle!

Proč zde tak zvláštním působily kouzlem?

Rys její hlavy, splývající s šíjí,

květ jakby s lodyhou, to, věru, rytmus

byl ódy antické, lahodně ryzí!

A po té hlavě měkce vlny vlasů

jak temné zlato spěly na temeno,

kde uzel bohatý je v jedno spojil.

Z těch vlasů světlo neslo se jak vůně!

Mně zdálo se, že sálem na mě vála!

Ta hlava krásná někdy naklonila

se nad kytici prostou z bílých růží,

a někdy zpět na lenoch křesla padla,

a hádal jsem, že oči uzavírá

v svém dojmutí, a ruka její volna

pak bez kytice, která v klín se smekla,

na balustrádě lóže vyskytla se,

ta ruka útlá, jako klesající

pod tíží starodávných drahokamů

na tenkých prstech ze slonové kosti.

Čar hudby vládl zcela duší její,

to každý pohyb prozrazoval zřejmě,

čar hudby nyní zdál se mi, že prošel

dřív duší její, v mou než vnikal duši,

a stejné vlnobití tajůplné

nás oba takto neslo na výšiny,

kams do neznáma, kde se jinak dýše

a jinak žije! Stejné opojení

v nás v sladký souzvuk spojovalo touhu,

strast lidskou, její pathos, který chvěl se

v té hudbě jako slza bolnoslastná!

To illuse podivná, v pravdě, byla

a nevím, jak ji vysvětlit – však tenkrát,

ó, jaké žil jsem tenkrát okamžiky!

Svět celý byl mi změněn. Nebyl já to,

co seděl zde uprostřed cizích lidí,

své staré já jsem tomu davu hodil

jak obnošený šat a znovu zrozen,

tvor prosvětlený, povznešený, šťastný

jsem těkal někde v netušených sférách,

ve slastech, o nichž nesnilo se posud

mé obraznosti! A ne sám jsem štěstím

tím, ranní zoře podobným, se nesl,

ne sám, ne sám! Poprvé ve svém žití

ne sám, ne sám... Jaké to opojení!

Svou samotou jsem vždy tak krutě trpěl

a teď jsem náhle nekonečnem letěl

a duše moje v ekstatickém vzruchu

svá křídla rozpínala stejným rytmem

s tou duší druhou, soudružnou, jež pro mě

od prapočátku utvořena byla!...

A v snění moje proud těch zvuků linul

tak plný slz a plný velkých smutků!

Proud hudby stoupal ve mně jako vody

pod samé hrdlo... Na jevišti pěli

ten nevýslovně dojímavý souzpěv,

když Lučie je tvrdým bratrem dána

ne tomu, jemuž slibovala věrnost,

a on teď objeví se příliš pozdě

a Lučie, jež plakati by chtěla,

v svém úžase už plakat nedovede...

Mé srdce bilo smutným rytmem hudby

a oči moje tam se obracely,

tam vzhůru k té, jež držela to srdce

v své bájné moci... Krásná její hlava

se klonila a ruka s drahokamy

se k očím jejím nesla... slzu stírat!...

Tu klesla hlava moje přemožena

v dlaň nemužně a oči zaplakaly!

To byly první slzy, které tekly

– ach prorocky – původem oné ženy! –

Když spadla opona, tu zdálo se mi,

že neměl bych už více slyšet, dojem

ten hluboký že měl bych zachránit si.

Zrak můj se nesl k ní – a ejhle, vstala!

V svůj závoj z krajek halila se těsněj’.

Byl za chvíli jsem v bílém vestibulu,

v tom krásném vestibulu, který zdá se,

že bledne mramorem nad sněhy čistším,

je celý bílý, bez malby a zlata

a poesie zeleného moře,

jež venku v noci vlahé tiše nyje

a k samému se prahu jeho tulí,

ten prostor, věru, v snivou báseň mění!

A v tuto bílou báseň nyní vešla,

tak bílá jak sám mramor ona žena,

v svůj závoj z krajek polo zahalena.

Šla tiše sama síní, nad kyticí

se klonila a očí nepozvedla

jak v zadumání... Vstoupl jsem jí v cestu

jak náhodou. Tu pozvedla svých zraků.

Tak tedy viděl jsem ji! V oné chvíli

jsem nevěděl, zda krásná je, jen oči

jsem její viděl, jak vidíme slunce –

jsme oslepeni, jenom plamen šlehá

nám celým tělem. Vida tyto oči

já věděl jen, že duši moji pijou

a zdá se mi, že jsem si: běda! šeptal...

že bled jsem byl jak mrtvý, to jsem cítil,

mráz ovál tvář mi, čelo moje vlhlo,

jak vlhne v agonii chladným potem.

A ona na mě zřela, jak jsem zříti

zrak nikdy neviděl... Ó, nevýslovně!

Snad lekla se mé zsinalosti pouze,

když tváří v tvář jsme zde tak sami stáli?

Proč ale tak ty zraky duši pily

mou ubohou, proč přede mnou tak stála

jak kamenná a přece jako z plamů?...

Však krátké vše to bylo jako bleskem.

Tvář odvrátila, k stupňům mramorovým

šla vestibulem, odkud vidět bylo,

jak gondoly se houpaly na moři

a světla jejich jako spadlé hvězdy.

A gondola se rychle přiblížila

a sluha podával své paní ruku,

by sestoupla... Však tiše posud stála

a moře, v němž se konstelace leskly,

drak zelený, po němž se jiskry hnaly,

se ploužilo jí k nohám... Ohlídla se

v síň z bledých mramorů, jak váhala by,

a zraky její, pijící mou duši,

se zastavily na mé zbledlé tváři,

pak sestoupla a skvělá její bělost

v tmu gondoly zapadla, jako v rakev

vše zapadne, co na tom světě krásné!

Šum vesel chvíli, a pak bylo ticho

a bylo po všem, stopa nezůstala

ni na vlnách, ni na mramoru, v duši,

v mé duši však – jak hlubokou to brázdu

pluh zaryl osudu! A k jaké setbě?

Jak v mrákotách jsem potácel se domů. –

Spát nemohl jsem, všecek jsem se třásl

v své horečce a v otevřeném okně

nad Canalettem snil jsem v němé muce

o čemsi osudném a neurčitém,

co hrozilo mi... Zrak můj těkal šerem...

vše zdálo se mi nezemské v tom zašlém,

v tom zakletém v svou krásu, mrtvém městě...

Vzdech za vzdechem se zdál, že ozýval se

z těch mrtvých paláců kol, drolících se

v to staré moře mrtvé – a přec žilo

vše tajůplným žitím, zrychlujícím

tep srdce, schvacujícím všechny smysly...

A jako ruka mátožná a těžká

se na rameno moje něco kladlo

a krušilo mou sílu!... Tělo moje

se cizí zdálo mi, jak odhozené,

tak siré bylo – odešla mu duše...

Tu, šeptal jsem si, vypila mi ona...

Kým asi byla? Duší toho města?

Ó, zraky přeludové, které ssály

jste duši mou – – co ve vás zaklínání

a temné moci! – Zavíral jsem oči,

tma, černo, noc se kladly tíž a tíže

na celou bytost mou a posléz shaslo

mně vědomí a pustý spánek jímal

mě beze snu a změnil v tupý kámen,

když chorobně už hvězdy shasínaly

a paláce jak v agonii bledly

kraj temných vod... Byl z olova to spánek. –

Když zase vrátil jsem se v míru zvyklou

při denním světle, kolem mne když život

zas šuměl jako vždy, tu pravil jsem si:

Je pro mne život možný, tak jak býval

až do včerejška, než jsem klidně vkročil

do divadla Feniče? Nebyl možný!

Mžik jediný postačí, aby vyrval

náš celý život z půdy, kde byl rostl,

tok klidné řeky potká náhle propast,

kam padat musí, nebo pevnou skálu,

jež jinam obrátí ho, než kam mířil.

Je člověk, který spáchal náhle zločin,

tím samým, jímž byl včera před zločinem?

Ne! S osudem svým násilně se střetl!...

A cítil jsem, že, prost ač zlého činu,

jsem s osudem svým též se střetl včera

a násilně že z břehů vymrštěn byl

tok mého žití, klidný, ač dost smutný

až do včerejška... Leč co bude dále?

To prosté bylo, co mi činit nutno:

ji hledat opět, za ní slepě dát se,

ať kteroukoli cestou povede mě!

Že najdu ji – se zdálo nepochybné,

mžik první tak mi pravil, ale rozum,

ten chladný rozum řekl posmívavě:

to na vsi zajisté by bylo snadné,

však v Benátkách, ó bloude horující?

Jdi přízrak hledat v prázdnou noc neb peníz,

jenž vypadl ti z ruky do laguny!

To cizinka as byla, zlatou branou

jsou Benátky do světa italského,

jí karavany denně ze všech pásem

za sluncem krásy spějí v modré nivy!

V tom okamžiku, co zde sníš a blouzníš,

tvé štěstí v dál je hnáno bílou plachtou

po zelenavém moři – nebo prostě

bez metafor ve vozu železničním

kams na sever neb na jih se parou žene! –

To není možno! vzkřikl jsem, však možnost

té prosté věci tak mě zachvátila,

že jak král Richard druhý u Šekspíra

jsem na zem sedl zlomen velkým bolem

a duši mé se chtělo, jako králi,

jen smutné děje slyšet o skonání...

Však brzy vstal jsem, mládí moje silné

plášť temný beznaděje s ramen střáslo

a důvěřuje hvězdě svojí šťastné,

ven, pod azurné nebe pospíchal jsem. –

Ó Benátky, chimero, z vidin vyšla’s

a vtělila se v hmotu, abys snící

tak usedla uprostřed mořských valů

jak na trůn ze smaragdů, připravena

hold přijímati světa, a když slávy

tě omrzela nicota a prázdno,

plášť utkala jsi sobě ze snů bájných

a dále trůníš v moři ze smaragdů

a v kráse ještě vyšší, v té, jíž smutek

dno tvoří z padlých hvězd a slzí nyvých,

jak zlato zčernalé tvým mosaikem

v tvých byzantýnských chrámech stářím vetchých...

Jsi něčím jediným na širém světě,

vše tvoje krásné jest, i sešlost tvoje,

tvých úzkých ulic křivolakost divná,

jak slunná širost lagun, v nichž se zhlíží

tvých pyšných paláců a svatých chrámů

sen pohádkový, pravdě nepodobný!

Co barev, odstínů na každém kroku,

co netušených pohledů a náhlých

změn krajinářských, zjevení se moře

hned v chobotech, hned nedozírně v dálku

se šířícího s šumem nečekaným

v tvém mlčení, tak tajůplně velkém!

Jen jedno echo zní ze všech tvých koutů,

z tvých starých zahrad, z mramorových domů

i s mostů vypnutých i z ulic temných:

tož echo lásky! Láskou věčně dýšeš,

nad tebou pne se bez konce jak nebe,

jen o ní mluví vlahé tvoje noci,

tvé lunné záplavy, tvé jasné hvězdy,

i černé gondoly, jež po kanálech

tak neslyšeně jako stíny plujou

a každá symbolem tvé tajemnosti!...

Ó Benátky, tak o vás rozjímal jsem,

když ve dne v noci těkal jsem a bloudil

jak po ulicích tak i po kanálech,

ji hledaje jak ztracenou svou duši –

tak marně, marně! Zoufal jsem a doufal

a zoufal zas a doufal opět znova,

jen abych žalem nezhynul a touhou,

a zdálo se mi mnohdy, že už mozek

můj ubohý se k šílenosti kloní,

tak stále napnut jedinou jen zpruhou!

Ó úzkost nevýslovná toho pojmu!

Jak mrazilo to v kostech tenkrát večer,

když z kláštera jsem armenského vracel

se San Lazzaro, kam mě fantasie

má vedla, hledat ji. Dlel mezi mnichy

tam armenskými někdy Byron – tedy

též ona ráda asi dlí tam, šeptal

hlas obraznosti mé, a již jsem viděl,

jak pod magnolií obrovskou v chiostru

zor přeludný svůj noří v moje zraky,

jak velkým lokem duši moji pije!

Žil démon v ní, jak z veršů „Kaina“ dýše!

Ten démon zajisté ji k místům pudí,

kde stopa Byronova! Tak jsem blouznil –

avšak marně v San Lazarro jsem ji hledal...

a zpět když plul jsem k městu, vedla cesta

člun můj kol blázince a zachvěl jsem se:

Ó hrozné místo kletby nejkrutější!

jsem téměř zaštkal, zkrušen lidskou bídou,

jež náhle vstříc mi zela nepokryta,

a úzkost nevýslovná po mně sáhla,

mně zdálo se, že z toho pekla ruce

mi kynou mátožné jak by mě zvaly

za strašné mříže!... „Oh perduta gente“

jsem s Dantem zvolal a nesmírná lítost

i s těmi tam i s sebou uvrhla mě

v pláč vnitřní, neplodný, jenž neuleví...

Tak plul jsem k městu... Z pouhého jen zvyku

jsem řekl veslaři, by po kanálech

kdekoli bloudil, než mu řeknu, domů

by dopravil mě. Nechtěl jsem již hledat

tu, kterou marně tak jsem hledal posud.

Tak znaven už jsem touhou byl a žalem,

tak znaven k smrti... a tu náhle spatřil

jsem přelud svůj... Jak zbledl jsem a zsinal!

Svou bledost ucítil jsem mrazem v údech...

Most přede mnou byl a tam žena stála

o zábradlí na oba lokte v dumách

se podpírajíc – a to ona byla!

Já v člunu vyskočil a pohled její

se dolů nes’ a oči její plně

se vssály v tvář mou, vyšleh’ z jejich hloubky

blesk dlouhý, tajůplný, za ním lil se

proud jasu v duši mou... Ó, bylo zjevno,

že poznala mě, že v tom vestibulu

se mžikem tvář má v její paměť vryla!

Snad o mně snila po tu celou dobu

jak o ní já?... To vše mi bleskem kmitlo

kdes na dně vědomí, však co jsem činil,

sám nevěděl jsem, jak jsem z člunu vyšel

a vzhůru pádil na ten nízký chodník,

jenž vedl k mostu podél starých domů,

to z paměti mi vyšlo... ale místo,

kde jsem ji uzřel, bylo prázdné, prázdné,

když k němu dospěl jsem, a v zoufalosti

tu hlasem vykřik’ jsem a čelem tloukl

o kámen, kde před chvílí podepřena

jak přízrak stála a jak přízrak zřela

tam dolů do vod!... Lidé v udivení,

ti kolem jdoucí na mě dívali se.

Je pomaten! si šeptali a pravdu,

Bůh ví to, děli! Byl jsem zpola šílen!

Což není vášeň, která slepě bouří

a v neznámý nás zášer bytí trhá,

tak šílenstvím jak mozek rozpálený?

Tma byla ve mně... Tu, hle, paprsek jasný

vnik’ do zraku mi, v mysl: bílá růže

na zemi ležela, kde noha její

před chvíli ještě dlela. Zved’ jsem růži.

Dar její byl to, bouře ztichla ve mně.

Klid jakýs nastal ve mně, tiše hleděl

jsem kolem sebe... Bože, co jsem viděl!

Tam směrem opačným – odkud jsem přišel,

šla po břehu podél těch černých domů,

jak bílý paprsek se tmání nese,

ne rychle šla, jak by snad prchat chtěla,

spíš váhavě... a blížila se místu,

kde gondola ji čekala. Tam stála...

Tak vedla Beatrice k prahům ráje

z tmy zatracenců pěvce velkých smutků!

Ó nevýslovné blaho oné chvíle...

Teď napolo se nazpět obrátila

a viděla, že jako nesen kráčím

po její stopě, zpit svým sladkým štěstím!

Když stoupla do gondoly, k svému člunu

zpět chvátal jsem, stačilo veslařovi

jen rukou ukázat a porozuměl...

Ó chvíle sladké, na té lesklé vodě

do neurčita plout a ve vše doufat...

i v nedosáhlé!... Temné staré stromy

ve vodách shlížely se s výše terras –

sad byl to veřejný... Tam vystoupila

a pomalu šla vzhůru, ztrácela se

v šer tajůplný šeptajících stromů.

Já přistal též. Už slunce zapadalo,

nach krvavý jak požár na západě

plál nad šumícím mořem smaragdovým

a ona, bílý zjev, v tom prostém šatě,

jak labuť byla v apokalyptické

té záři nebes, v tajůplný zášer

se linoucí těch temných, starých stromů.

Jak labuť byla, ne však jako zemská,

však apokalyptická též a nesla

mi symbol jakýs záhadný a velký

snad života, snad smrti z lůna fáta!

V tom prázdném sadě pod dubem teď stála

a hleděla za sluncem, které haslo.

Dva kroky od ní stanul jsem a hleděl

dřív na moře, za sluncem – a pak na ni...

Bled cítil jsem se zas a rty se chvěly,

dech těžký šel mi z úst, však žádné slovo.

Tu obrátila ke mně tvář, a oči

ty její záhadné, tak plny plamů,

mou duši pily... Úsměv byl na tváři

tak znavený a smutný a přec vábný

jak sama rozkoš, úsměv plný touhy

a snů o čemsi, co jsem neuhodl.

Tak chvíli hleděla a když jsem mlčel,

tu promluvila sama, řekla prostě:

Vy v divadle Feniče jste mě viděl?

Vy hledal jste mě? Sem jste za mnou přišel?

Hlas sladký byl, mluvila po italsku,

však přízvuk její zněl po cizozemsku.

Já odpověděl tiše: Hledal jsem vás!

Vy jste se skrývala... však dovolila,

bych sledoval vás sem... či jsem se mýlil?

Já neskrývala se, mi odvětila,

já pouze náhodě to ponechala

či osudu, zní-li to slavnostněji,

zda s vámi opět sejdu se. – Já zvolal:

Vy tedy myslila jste na mne chvíli?

Krev moje všechna lila se mi v tváře

tou radostí. A ona odvětila:

My ženy vždycky vzpomínáme dojmů,

jež činíme na kohokoli, třeba

i lhostejný nám ten, jejž dojaly jsme.

Vy tak jste zbledl tenkrát!... Krátce, pane,

vy hledáte mě?... Vy mě milujete?

Dech krátil se mi. Byl to pouhý posměch?

Co na tom? Nedbal jsem a řekl: Ano,

já miluji vás! Smějte se mi třeba. –

Proč bych se smála? řekla, nevýslovný

se smutek jevil v očích jí a v tváři

a hlasem hlubším, snivě takto děla:

Tak žízním po lásce, že duše moje

už sprahla, poněvadž jí nenalézá.

Jak v lásku věřit, když jí nikde není?

Jen všude její tvářnost bez podstaty!

Je ve mně? Ne! Jen žízeň po ní ve mně...

Ó, je to s láskou jako s vírou naší

v té době bez víry! My bojíme se

i nevěřit i věřit. Spokojujem

se posléz tím, když poesie kultu

nás drží nad vodami, sebe samy

tak klamem živíme, že neztratili

jsme víry ještě zcela... Vidíme-li

pak v kostele se koho vroucně modlit,

tu v nevědomé zoufalosti svojí

se jeho nábožnosti křečovitě

tak chytáme, jak tonoucí se chytá

za ruku toho, který kolem pluje...

Ó, blahá schopnost víry, milování!...

Vy smrtelně jste, pane, třikrát zbledl

v mou hledě tvář... Nuž, vy se domníváte,

že milujete mě, že do skonání

to milování vaše nepomine!

Já nesměju se, čtouc to v zracích vašich,

a věřím, že v té chvíli tomu klamu

sám věříte – a klam ten lahodí mi! –

Že klam to není, odvětil jsem vřele,

vím z toho jen už, že mi vaše mluva

tak chladně břitká, posmívavá, krutá

můj požár nehasí. – Tu usmála se

a řekla: Jak jste prostý! Však tím lépe!

Vám zdá se cynická ta moje mluva –

ó, nebraňte se, nejsem uražena.

Však vězte, upřímná jsem, pane, pouze

tak dalece, jak je to právě možno.

Ne cynická, jen přímá tedy, pane...

Ten požár váš – je nevkusné to slovo

a opotřebené jak drobný peníz,

však buďsi – nuž, ten slavný požár shasne

dřív, než by uvěřil jste!... Však co na tom?

Co totiž pro mě na tom, která pouze

zná dnešek snad, o zítřek nestará se!?

Dnes milujete mě! A to mi stačí,

vždyť žíznící po lásce bez rozmyslu

se vrhám k simulakru toho božstva,

jak k němu bych se vrhla, kdyby v pravdě

se zjevilo mi... Nevíte, čím zpit jste,

a věříte, že páry vstupující

vám do mozku jsou vzmachy bílých křídel

v tmě pozemskosti upoutané psychy,

jež našla ve mně stejnorodou sestru...

Sen starý jako moře, vždy zas nový

a uvěřený, ač tak usvědčený

je ze lži každým pokolením znova! –

Zrak její bloudil po moři a utkvěl

tam v dáli na západě, v neurčitu,

kde purpur pravdě nepodobně hořel,

báj tragická, jak město ve plamenech,

z nichž oblaka jak trosky šedě čněla...

Tak smutný byl ten zrak, jak smutná byla

ta slova její, plná pochybnosti.

Mně zdálo se, že něco též se ssulo

as v nitru jejím do tragických plamů

jak propadlé to město oblakové

tam na nebi, a velká lítost nad ní

mě přemohla, a řek’ jsem chvějným hlasem:

Co říci vám? Vy asi trpěla jste...

A mlčel jsem a měl jsem vlhké zraky.

Ó, trpím, řekla, prázdnem všech těch duší,

jež tvoří svět můj. – Obrátila zraky

od moře ke mně, viděla mou slzu,

v tvář mou se zahleděla dlouho, dlouho,

jak proniknouti by ji chtěla zcela;

já třásl se a šeptal: duši pijou

ty oči, z kterých osud na mě zeje!...

Cos krutého tu kmitlo v nich a řekla:

Vy pravdu děl jste! Tak má žízeň velká,

že uhasit ji mohu pouze duší!

Pud zničení a shlcení ne pouze

je tělu vlastní, vězí někde jinde,

hloub, někde hloub v neznámých pásmech jáství...

Tak pravíc, hluboce se zasmušila

a mlčela. A stromy šelestily

nám nad hlavou a dole moře nylo.

Jak ticho bylo! Ozvala se znova:

Zda chápete ty ženy plné vášně,

po kterých historie blátem hází

a kamením?... Řekněme Messalinu,

jež v noci z komnat césarských se krade

a vrhá do ulice v divém chvatu,

by našla muže, třeba surového,

však pravdivého v živelním svém pudu?

Tam v paláci van morový ji ničí,

vzduch hledá volný, pravdu silných smyslů –

a ráno zase zpět jde do paláce,

by zlaté jarmo na šíj navlékala,

neb nemá síly odříci se jarma

a lží a kadidla, jímž povrhuje!

Dvě bytosti tak stále v sobě pojí,

dva žije životy, a propast strašná,

jež každým může pohltit ji mžikem,

je čarem divným, jímž se opojuje –

Však ne, vy nechápete. Nejste ženou.

Spíš odpovězte na otázku jinou:

zda myslíte, že žijou ještě muži

jak oni žoldnéři, již Kleopatře

noc rozkoše svou krví zaplatili

a bez smlouvání, jak se vypravuje?

Ó, byla Kleopatra jako piják,

jenž zahodí svou číš, když z ní se napil...

Co mluvím, podivně zní, nezdá se vám?

Však nejsou bez účelu moje slova.

Byl zaražen jsem, ale řek’ jsem pouze:

Vím, že bych líbal rty mnou milované,

i kdybych věděl, otravu že ssaju

s nich smrtelnou. To nejsou pouhá slova.

Proč ale otázky ty kladete mně?

Co vám do Kleopatry, Messaliny?

Ó, věru, málo, řekla, pátrajíc však,

zas na mě hleděla, tak ozvala se:

Vy milujete mě. Nuž, tedy slibte,

že nebudete tázat se, zda dámou

či kurtyzanou jsem jen dobrodružnou.

Ó, netrhejte sebou! Velká dáma

a kurtyzana bývají si blízké

tak velmi často!... Chci však pouze říci,

že opatrnosti mi velmi třeba,

že volna nejsem... Vy jste porozuměl.

Už stmívá se a vidím strážce sadu,

jak netrpěliv čeká, aby zavřel...

Tak gondoliera, prosím, zavolejte. –

Já poslechl a prosil tichým hlasem:

Kdy s vámi zas se sejdu? – Zamyslila

se hluboce a smutně přemítati

se zdála o něčem, pak vztyčila se,

jak náhle rozhodnuta, řekla spěšně:

O desáté u divadla Feniče,

můj gondoliere bude vás čekat –

tam na té straně, víte, vestibulu...

Však pro jistotu heslo... Jaké honem?...

Nuž, jméno „Marcel“ třeba... Vzpomeňte si –

Ret její chvěl se, byla velmi bleda.

A ještě slovo, – řekla sestupujíc

už na kraj gondoly – až pojedete,

kam jsem vás právě zvala, nepátrejte,

kam povezou nás, nesnažte se zvědět,

kde přistanete. Přísah neukládám,

však slibte mi... To vše je romantické,

ó, nad míru, když chcete, ale slibte! –

Když, šťasten, vše jsem čestným slovem slíbil,

už nemluvila, pouze rukou kývla

a temná gondola ji nesla v šero. –

A hustším šerem v naznačené době

mne nesla gondola po stmělých vodách,

a horečně mi všechny tepny bily,

zpit byl jsem štěstím, nadějí a čímsi,

co žádným slovem říci nedovedu:

to bylo cos, jak stupňované bytí,

co ve mně snilo, bouřilo a plálo,

to jedině jen bylo, vskutku bylo,

co mimo mne – to vše se pouze zdálo!

Což nebyl sen to, zde ty šedé domy,

jež smutné stíny v matné vody stlaly

v tom labyrintu křivolakých, úzkých

a mrtvých průlivů, kde velmi zřídka

zjev jiné gondoly jak stín nás minul?

Mně třeba nebylo si vzpomínati

na daný slib, že nebudu chtít pátrat,

kam loď mne nese. Horečka mnou třásla

a nevěděl jsem, v kterém světě dýšu.

Svět můj byl ve mně, v blahu víc než lidském,

co kolem bylo, v nic mi zapadalo. –

Loď zastavila v stínu nejtemnějším:

zdi s obou stran a v prostřed voda černá,

sem ani paprsk nevnik’ hvězdné záře...

Klíč velký podal mi můj gondoliere

a na zpuchřelé ukázal mi dvéře

a pomáhal mi vystoupit na stupeň

k těm dveřím vedoucí. Já otevřel je.

Sad osvětlený hvězdami a lunou,

sad starý, opuštěný, snivě smutný,

kde růže voněly, a magnolie

a laury věkovité temnily se,

se objevil. Já vešel. Šelestily

mi stromy nad hlavou a fontán suchý

a drolící se, s nymfou renesanční

se truchlit zdál nad lepší minulostí.

Sad nebyl velký. Palác zasmušilý

byl v mělkém pozadí, průčelí jeho

se shlíželo as někde v širé vodě,

a zadní část to byla, která truchle

zde na mě hleděla. Ved’ perron vzhůru

tam na terasu, lunnou září bílou.

Tma byla v domě, z okna jediného

se stříbro lilo lampy, z otevřených

též dveří na terasu linulo se,

kde v jasu pod portálem zamyšleně

v svém bílém rouše ona, ona stála!

Já zavřel dvéře sadu, letěl vzhůru,

něm stál jsem před ní s dechem zatajeným.

Byl smutný její úsměv přivítací,

zrak její sklopený se pozved’ ke mně,

rty šeptaly cos tiše, neslyšel jsem.

Blesk drahokamů zakmitl se nocí,

to zazářily prsteny na ruce

té úzké, dlouhé. Vzhůru ukázala

na tympanon nad dveřmi, byla vryta

tam zlatem slova Horacovy ódy:

– „Dona praesentis cape laetus horae, et linque severa.“ –

A v girlandách pod římsou tympanonu

dvě byla jména, „Marcellus“, však druhé,

as ženské zajisté, se vytratilo

a konečné jen „A“ tam posud stálo.

Když hlasem čet’ jsem nápis, řekla tiše:

Má stačí latina, bych rozuměla!

Dar okamžiku, který sladce kyne,

brát bez starosti o ten smutný zítřek?...

A zamlčela se, pak zase řekla,

jak sama sobě, rozčileně, rychle:

Ty nápise, jaký’s ty Galeotto!

Ty též, měsíci, hvězdy, noci, moře!

A celé Benátky s tím vilným vzhledem

už dávno mrtvých generac a celá,

ba celá společnost i její řády,

tak vetché, které nedovedou zemřít,

a chorý věk náš, prostý ideálu!

Vás všechny obžaluji! Štvete, štvete

nás umdlené a slabé v divou honbu –

můj Bože, za čím? Co se štěstím zdá snad!

Hlas její selhal, usmála se, řekla:

Jsem v horečce a blouzním. Rozuměl jste,

co říci chtěla jsem? To smyslu nemá

a sama nevím, co jsem říci chtěla.

Jen pocit mám, že obětí jsem čeho,

co pudí mě jak staré, slepé fatum...

Šla do pokoje se sklopenou hlavou.

Ten prostý byl a téměř zcela prázdný,

byl stavěn v polokruhu, sloupy nesly

strop s freskem barokním, kde bílá nymfa

se dívala na stín svůj do jezera.

Stůl s lampou stál uprostřed, na něm byla

hrst bílých růží, stará dýka, kniha.

Já mimoděk se sklonil nad tou knihou

a vzhlédl překvapen, „Duchovní Proudy“

to byly paní de Guyon. – Tisk starý,

mi řekla krásná žena, která stála

dva kroky ode mne. Po knize sáhla

a pravila: Váš pohled překvapený

je výčitkou mi, ač to netušíte...

V mých rukou nehledal jste tuto knihu,

tak málo as, jak onu starou dýku...

To prostě pokupky u antikvárů...

Však obsah „ Proudů“ znám, přec nevnikl mi

až posud v srdce, jinak věru, pane,

by zde jste nestál... Sáhla zas po knize

a ruku krásnou na ni položila,

ta ruka zdobena jak modla byla,

blesk smaragdů a perel na prstenech

mě oslnil – však zachvěl jsem se silně,

když mezi kamy zahlédl jsem kroužek

tak prostý, hladký – svatební to prsten!...

Já zachvěl se a dotekl se kroužku.

Cos jako opovržení se mihlo

na její tváři, vzmachem druhé ruky

ten celý poklad kamů smekla s prstů

a prsteny po stole rozlítly se.

Já vzal tu ruku, abych poceloval

tu stopu, která zůstala na prstu

po snubním kroužku jako rudá jízva...

Tu oči její plny utrpení

se na mě upřely, tak vlhké, smutné!

Trh’ jsem ji k sobě, temnozlaté vlasy

se rozproudily jí, když jsem je líbal,

a jako v závoj do nich halila se

a jejich zlatem zářily ty oči,

jež duši moji pily, pily, pily,

a pojednou ty vonné proudy střásla

v týl, stála chvíli s jejich aureolou

jak bílá bohyně, pak padla s pláčem

na hruď mou jako oběť... Byl jsem šílen,

ó, šílen štěstím!... Ani slova více,

ó, srdce ubohé, ni slova více!...

Noc onu plnou rozkoše a hříchu

ať mlčení mé halí jako v příkrov,

jejž pozvednouti, profanaci značí...

I vzpomínati zdá se mi už hříchem...

Byl úsvit už, když stál jsem pod portálem

a s ní se loučil... zvedla smutně zraky

tam vzhůru k nápisu a čtla jej tiše...

Ta latina jak cize, sladce zněla

z těch krásných úst, tak neobvykle, divně!

Zpěv byl to ptáka! Řekl jsem to, ona

však nedbala a pravila jen tiše:

Vše minulo! Ó, jak je štěstí krátké!

Snad lépe bylo by bez štěstí býti

než vzpomínati štěstí minulého?

A zamyslila se. Pak řekla: S Bohem! –

Kdy opět sejdeme se, zašeptal jsem.

Já volna nejsem, řekla zasmušile,

pak dodala: Já netázala jsem se

po jménu tvém, jak své jsem zamlčela.

Tam nad portálem, hle, „Marcellus“ psáno...

Když o tobě jsem snila, spojovala

jsem představu tvou povždy s oním jménem.

Až dva uplynou dni, zas volna budu

a naznačím ti, kdy a kde se sejdem.

Na poště prostě najdeš moje psaní

pod jménem „Marcellus“... A nyní s Bohem!

Já nepustil ji: My se sejdem, sejdem?

jsem řekl úzkostlivě... Odvětila:

My sejdem se, však ne na tomto místě...

kdes jinde, jinde! – – U dveří jsme stáli

u zahradních. Jak byla, Bože, bledá!

Jdi! šeptala a spjala chvějné ruce.

Já posléz šel... A dvířka zavřela se

a veslař můj se vztyčil na gondole,

kde čekal celou noc. Já vskočil rychle

a zakryl tvář, bych nic neviděl více,

než bledý její zjev jak v paměť vryl se

a jak se nes’ před zavřeným mým zrakem...

Tak plul jsem úsvitem a přistali jsme

tam u divadla, odkud včera jel jsem.

Co peněz měl jsem, veslaři jsem hodil

a spěchal domů, kde jsem těžce usnul...

Kéž bych se nebyl probudil už nikdy!...

Ó, žaluplná, temná, hrozná doba

mně vzcházela, ač hned jsem nevěděl to;

dva dni jsem trávil jako v opojení

a tonul v naději té nejvábnější,

vždyť zprávu čekal jsem bezpečně, jistě,

to naznačení, kde se zase sejdem.

Tré minulo však dnů a marně hledal

jsem onu zprávu, čekaný ten dopis, –

tu nevýslovná úzkost pojala mě.

Jak horečně mi všechny tepny bily!

Co myšlének mi různých mozkem táhlo!

Snad zemřela?... A mráz mi tělem prošel,

a viděl jsem ji, bledou, v rakvi ležet...

Snad byla prozrazena?... Odvlékli ji

kams do dálky... on, jehož prsten snubní

tak udeřil mě v srdce jako dýkou...

Snad v nyvé touze po mně duše její

se trápí, mučí... zraky moje vlhly...

Zas náhle jako uštknut trh’ jsem sebou;

což nebyl jsem snad pouhou hříčkou chtíčů

té neznámé, již prostě zahodila,

když smyslů ztichla bouř? Snad zapomněla,

že dýšu na zemi, když pominula

noc rozkoše a nad svatým když Markem

den roznítil se? – – Ruměnec mě polil,

však hned zas prosil jsem, by prominula,

že možno tak se rouhat!... A zas spěchal

jsem za dopisem s tlukoucím tak srdcem,

ach, za dopisem, který nepřicházel –

a myšlénka, že zmizela na věky,

se s tíhou nezvratného přesvědčení

na strádající duši přivalila,

a zaplakal jsem... Bože, jak jsem plakal!...

Když bez naděje šel jsem dopis hledat,

tu přišel konečně!... a křečovitě

jsem v dlani tiskl jej a letěl domů,

bych beze svědků četl jej a líbal...

Jak lekl jsem se, když jsem blíže přihléd’!

Ne z Benátek byl! Z tyrolského města

dle razítka... Ó, co to znamenalo?

Mha kryla zraky, třesoucí se prsty

hned nedovedly dopis otevříti.

To přešlo však. Já četl. List zněl takto:

Já píšu tobě klečíc – promiň, odpusť!

– „My sejdem se, však ne na tomto místě,

kdes jinde, jinde“ – to když pravila jsem

tam v Benátkách, v zahradě za úsvitu,

to když jsem pravila ti, v hloubi duše,

v té hloubi, kde je tma, kde vůle naše,

ta záhada se kryje jako v sluji

a odkud na nás vyřítí se náhle,

by vlekla nás a hnala, kam jí libo –

už tenkrát tedy v šeré hloubi duše

jsem věděla, že prchnu, tobě prchnu!

A přece nechtěla jsem licoměrně

ti lháti, věř mi... Mluvila jsem ze sna,

jak ze sna totiž, polo nevědomě...

Ač věděla jsem, že mi vůle káže,

bych prchala, snad doufala jsem přece,

že přes svou vůli s tebou zas se sejdu?...

Dnes vůle moje jasná jest a pevná:

My nikdy, nikdy, nikdy nesejdem se –

leč očištěni posléz v lůně Boha!

Však víra moje slabá je a chorá...

Přec tomu Bohu, o němž pochybuji,

svou lásku k tobě přinesla jsem v oběť.

Ach, zoufale jej hledám už tak dlouho!

To rozbolené srdce moje hledá,

tak mučené, co by je ukojilo!

Ty řekl’s mi, že oči moje pijou

tvou duši, milený. To žízeň moje

tak sálá z nich, ta žízeň pusté duše! – –

Svět, v kterém žiji, já ho nenávidím,

je lež, je zbabělost, je mrzká nízkost.

Svůj hnus, svou prácheň zahaluje nachem

a čerpá pýchu z bědně ponížených,

z těch, kteří malomocně, podle, nízce

se před ním krčí... Ó, ta velká šlechta,

jak malá je v svých cílech, ideálech!

Čpí lokajstvím, to byzantýnské plémě.

Je prázdná pýcha modlou těchto lidí.

Být zrozen z těch, již šíji nesklonili –

jak hrdé zdá se heslo to, však blíže

kdo přihlédne, zví snadně, že to podvod!

I šíj i koleno dovedou chýlit

před mocnějšími, hlavu ovšem nesou

tak vysoko, před těmi, kteří nižší,

a ti se netážou, jakým že právem

tak hrdě hlavu nesou, dostačí jim,

co pouze zdá se, tam v tom velkém cirku,

kde galerii tvoří, kde jsou nutní –

neb co je všechna fraška bez potlesku –

i tam v tom cirku, jenž se „ státem“ zove! –

To tedy je ten svět, kde žiju, dýši...

A moje rodina? Jsem přikována

tím zlatým kroužkem, který na mém prstu

tak vámi zachvěl, k muži nemužnému,

tak nízkému, jak vysoká je hodnost,

již zaujímá v světě lží a klamů.

V tom světě žít a proniknout to prázdno,

ó rcete, nejsou-li to muka hrozná?

Já po volnosti prahnu jako tygr

v klec zavřený, a bylo vždy mým přáním,

svá pouta, třeba na okamžik krátký,

jen přetrhat a v pravdě žít a dýchat.

Vždy zdálo se mi, dvě že cesty vedou

v říš volnou bez mezí – buď uvrhnout se

v ráj duše, v Boha, jako do propasti,

svět zavrhnout a pouze v duchu žíti –

neb – je to monstruosní, co teď řeknu,

však mluvím nepokrytě, ve zpovědi –

nuž, naopak se vrhnout v radost smyslů,

v ráj lásky pozemské, o němž jsem snila

tak intensivně, dlouho, okrazena

o svoje mládí, ach, tak beznadějně!...

Vy chápete, že v takém naladění

můj pád byl připraven, ach, neodvratně!...

Bůh žárliv je. Kdo váhá, kam se dáti,

buď k němu – nebo jinam – zavržen je...

Já zavržení svoje zasloužila,

neb zvolila jsem cestu, kterou znáte. –

Když okamžik mi kmitl uvolnění,

šla do Benátek jsem pod cizím jménem.

Já nepřiznala sobě, co tam hledám,

v tom volném světě, volna, pod škraboškou,

co neurčitě mě tam, mocně, láká:

jen opojit se! Bez pout volně dýchat!

Jen opojit se!... Přišlo opojení,

vzdor rostl proti poutům přetrhaným

a žízeň ozvala se, žízeň lásky,

když volnost perutěmi šelestila!

V snech horečných jsem žila... Přišel večer,

ten v divadle... Ty sladké vzdechy hudby,

pláč lásky v ní a pathos plný něhy

v kruh čarodějný citů unesly mě,

kde mizí to, co skutečností zovem...

Když somnambulně ze sálu jsem vyšla,

v ten bílý vestibul, kam moře svítí –

stál vy jste tam a zbled’ jste smrtně láskou!

Co se mnou pak se dělo, sama nevím,

vím pouze to, že jsem vás milovala...

V mých žilách víří krev starého rodu,

krev lidí divých vášní nezkrocených,

a v žár ten, v horké sny mé, bez přestání

vál svůdný dech těch starých legend lásky,

tak nerozlučný s benátskými dojmy.

Na břehu moře, v stínu šerých komnat,

pod portálem s tou Horacovou odou,

o lásce jen jsem snila, divé, velké,

jež jako řeka trhala by břehy

a zaplavila celé moje žití.

Zjev velkých milovnic, jež udivení

a hrůzu zbouzely svou nezkrotností,

se vybavoval z paměti mi stále,

o Messalinách, Kleopatrách snila

jsem horečně, těch ženách, které žily

tak jako já ve dobách křečovitě

už zmírajících, v světě plném puchu

a pozlacených zdechlin... Velkost jejich

v tom jevila se, zdálo se mi stále,

že měly odvahu do tváře plvat

své zvrhlé době, odvahu že měly

své vlastní neřesti... Tak rozjímajíc

jsem po ulicích chodila jak přízrak,

jenž vyšel z hrobu... Obraz váš se vtíral

do všech těch snů, a chodíc po Benátkách,

vás hledala jsem polo nevědomky.

Já hledala vás, hle, a nyní prchám!...

A přec vás miluji. Jak Messalina?

snad tážete se. Ne. Já miluji vás,

ó ano, tebe, víc než rozkoš onu,

již noc mi dala, snoubící mě s tebou.

A proto nikdy víc mě neuvidíš,

že nejsem Messalinou. Nikdy více!

Kam trhl by nás smyslů vír a zmatek?

Co z milování by nám posléz zbylo?

Hřích vede v nížinu a hříchem bylo

by naše milování. Proto prchám.

Buď s Bohem na vždy! Pila jsem tvou duši –

tak děl’s mi. Pila jsem – a od té doby

dlí duše tvoje se mnou. Milovaný,

ó, pomníš knihu, již jsi u mne viděl?

Ta, jež ji psala, děla v krásné básni,

co s malou změnou o své lásce pravím:

„trn její cítím v srdci, ne už růži!“

Tím trnem hřích můj, bolest rozloučení,

Co se mnou bude? Mlha před mým zrakem.

V svět, který nenávidím, zas se vracím

jak Messalina v palác palatinský.

Jsem zcela dítě doby své, jak vidíš!

Pěst zatínati umím, zuby skřípat,

však odhodlat se k činu nedovedu!

V svět, který nenávidím, zas se vracím –

Co tam mě čeká? Zoufalství? Snad hanba?

Pád do propasti přes to milování,

jež ve mně vzešlo jako jitřní hvězda?

Snad dojdu spásy? Vzkřísí se má víra?

Kéž tak se stane!... Zde v tom starém městě

jsem ráno bloudila a vešla v kostel,

jenž v cestě stál mi. Chudý byl a temný

a vetchý, plný plísně, opuštěný.

Já sedla znaveně. Tu z jakés hloubi

hlas ozval se jak z hrobu, žalm zpíval.

Hlas ženský byl to. Patří vetchý kostel

ten Karmelitkám... Žalm z hrobu znící

mnou zatřás’ mocně. Hrůza šla mi srdcem,

a nevím, proč jsem tebe vzpomínala –

a náhle šeptala jsem sama sobě:

Proč po Bohu tak nežíznila duše

má ubohá, jak žíznila po lásce?

A takou silou když znám milovati

tvor smrtelný, proč veškerou svou silou

bych nedovedla tvůrce milovati?

A láska k tvoru tak když oblažuje,

jak teprv ona druhá, neobsáhlá?...

Tak šeptala jsem všecka udivená

svou myšlenkou a cos jak libá vůně

mi duší táhlo... minulo to zase

a truchlý žalm jeptišky mě tížil,

a vyšla jsem a stála na hřbitově,

jenž za kostelem dřímal v temném stínu

hor tyrolských. A velký kříž tam trčel –

je na něm nápis: Slitování, Kriste!...

Já hlavu schýlila a rozjímala:

Co v kostele to duší mojí táhlo

tak podivně? A kde se vzala slova,

jež šeptala jsem? Vytryskla mi z duše,

či byl to obraz něčeho, co někdy

jsem slyšela neb četla?... Však ta vůně...

ta libá vůně... Ó, jaký to zmatek

v mé mysli ubohé a rozechvělé!...

A pozvedla jsem hlavu, zraky moje

se nesly mimoděk zas k tomu kříži,

kde nápis stojí: Slitování, Kriste!

Já ruce sepjala... Ó, milovaný –

jdu do nejista!... Slitování, Kriste!...

Hle, slzy moje tekou... Ty jsou tvoje,

ó, milovaný, tvoje, věčně tvoje – – –

List pad’ mi z ruky. Pak jsem zas jej četl.

Byl kliden jsem, tak ku podivu kliden.

Též mrtví v rakvi bývají tak klidni.

Tma jakás hustá na duši se kladla.

Tma také mrtvá, těžká, bez úsvitu.

Jak žil jsem, nevím. Zalomil jsem ruce

a žádné slovo, žádný výkřik bolný

z úst nevyšel mi. Konec, konec všemu,

jen stále v mysli znělo. Konec čemu?

To zdálo se mi neurčité... Všemu!

Pak náhle blesklo mi, že nutno spěchat

tam do Tyrol, v to staré horské město,

kde psala onen list. A jel jsem tedy.

Ni stopy po ní. Marné vyptávání,

zda viděli tu dámu, kterou hledám.

Ó, ano, snad že viděli tu samou,

snad ale jinou. Dráhy křižují se

zde na tři strany blízko, toť jak brána,

jíž do celého lze vycházet světa...

Jak bez duše jsem po tom městě chodil,

kříž na hřbitově čnící též jsem poznal,

kde psáno bylo: Slitování, Kriste!

Tma byla ve mně, chaotická pratma,

přec ruce sepjal jsem, jak dříve ona,

a opakoval: Slitování, Kriste!

A slza vyhrkla, a zachvěl jsem se

a vykřik’ hlasem: Smilování, Kriste!

Blesk šlehl tmou a shasl... Do Benátek

zpět zase jel jsem, s tmou a tíží v duši.

Ni stopy síly, rozhodnout se nějak,

co počíti, jsem určit nedovedl...

Břeh moře byl mi milý, tam jen klesal

jsem v jakous dřímotu, jež ulehčila

té hrozné tíži. Jednou jsem si řekl:

Co vlastně se mi stalo? Nevěděl jsem,

jen velké leknutí jsem cítil, srdce

jak by se zastavilo a pak v děsu

se bouřilo a hrůza schvátila mě,

že paměť ztrácím zcela, intelektu

že jiskra shasíná mi v chorém mozku...

To moře zdálo se mi náhle čímsi

jak netvor divý, dravý, hrůzoplodný!

Jak na břeh valil se ten démon kletý!

Sto hřbetů měl a miliony očí

a celý jedinou byl pekel tlamou!

Pot studený mě koupal... utekl jsem. –

Od doby té jsem bezúčelně bloudil

jen po ulicích, jezdil po kanálech

tak bez duše a síly... Tu se stalo,

že jednou gondola má ocitla se

na temné vodě mezi vysokými

a nevlídnými zdmi... Jak zachvěl jsem se!

K nim vzhůru spěl jsem. Dvéře povolily

a přede mnou ty staré stromy stály

jak tenkrát v noci... Fontán suchý, nymfa...

a v pozadí ten palác opuštěný

a před ním terras, kudy perron vedl,

a renesanční portál... Na terrasu

však byli lidé, cizí, muži, ženy,

a bavili se hlučně. Byli doma,

zde byli doma, vulgarní ti Němci,

v té zahradě, kde ona někdy snila!

To bylo prosté. Nezahálí dlouho,

kdo v Benátkách má starý, pustý palác

a nabízí ho levně večer ještě,

když odpůldne se někdo odstěhoval.

Jak zasmál jsem se svému rozhorlení!

Zde zazářila hvězda v plné kráse – –

a zapadla: ...Co na tom podivného,

že na tom samém místě čmoud a blikot

teď svíček lojových?... Ó, zasmál jsem se.

Čar Benátek však naprosto mi shasl

a jel jsem domů do Čech... Jako pohřeb

ten návrat byl. – Ach, všemu, všemu konec...

Tři léta tomu už, co všemu konec – – –