TROJE PAMĚTI VÍTA CHORÁZE. (III.)

Dnes na svém loži píšu, velmi churav.

Tak často nyní stonám. Zdraví moje

je zcela podlomeno. Zemru brzy?

To malou má jen důležitost pro mě.

Klid lahodný je v duši. Zřekl jsem se

už vůle vlastní zcela. Dovedu už

před Bohem mlčet. Slast to nevýslovná,

to vnitřní mlčení, mlčení v Bohu!...

Skon duše mystický, jak o něm mluví

v svých spisech paní de Guyon, jest vrchol

všech tužeb mých a snah. Jest zříkání se

své vlastní jsoucnosti a vlastní vůle,

jest ztracení se zcela v Stvořiteli.

Skon duše vcházením je tedy v Boha.

Jen poznenáhla lze tak v Boha vzcházet,

a měrou tou, jak duši přetvořuje

Bůh, aby posléz – slasti nevýslovná! –

skon našla v polibku, jejž Pán jí dává,

tou měrou Bůh jí schopnost lásky dává

tak nesmírné, že duše v štěstí tone.

Však nehledá už duše štěstí žádné,

pro sebe zraku nemá ani sluchu

v mír pohroužena, v klid a v svého Boha!

Jak mnoho ale jesti utrpení,

než dosáhnouti lze těch ducha výšin!

Pán dlouho duši zkouší, než ji přijme...

Ó, mnohý na mě ještě zápas čeká,

než zvítězím. Však každé utrpení

v tom boji, věru, zřídlem jesti blaha.

Však blaha nehledám. Děl Peršan zbožný:

„Ráj nehledám, po tváři toho prahnu,

jenž stvořil ráj.“ Nad dar mi Dárce drahý. –

Vše pozemské už se mne téměř spadlo,

vše, co se zove starostí a strachem.

Se vším na světě jsem už rozloučil se,

už smutku ani neznám... Smutek jeden

mě dlouho tížil. Ten, jenž vyvolal kdys

můj sen o Kristu. Sen o duši oné,

jež tak mi byla jednou nad vše drahá.

Zda bloudí v tmách? Zda našla cestu spásy?

To přemítání zdrojem muky bylo,

ač onen sen mě valně upokojil.

Přec byl to pouhý sen a nevěděl jsem...

Dnes kliden jsem. Ó, Bůh jest velmi dobrý...

Dvě léta tomu, co mě někdo prosil

zde z toho města, kde tak klidně žiju,

bych doprovodil jej až do Meranu,

kam lékař posílal jej k uzdravení.

Byl nezkušen a nikdy necestoval

a velmi sláb byl. Nuže, vyhověl jsem.

Jel s nemocným jsem přímo do Meranu

a odevzdav jej v ruce povolané

zpět do Čech jsem se dal. Ne zcela přímo.

V tom starém městě tyrolském, kde psal jsem

svůj první zápisek, jsem zastavil se.

Let deset bylo právě, z toho města

co onen list mi přišel do Benátek,

jenž tak mě tenkrát zničil... Náhlá touha,

bych uviděl ten kříž tam na hřbitově,

ten velký, černý, na němž psáno bylo:

„Měj smilování, Kriste“, – náhlá touha,

bych objal ho, mé duše zmocnila se.

Vždyť výkřik první pod tím křížem k Bohu

z mé duše vyšel: Smilování, Kriste!...

A ona též tam ruce tenkrát spjala,

když opustila mě. Snad v duši její

zněl výkřik: „Smilování, Kriste!“ dále

a silněj dále, až jak mocný vichor

tu duši schvátil, Kristu k nohám vrhl?... –

Ten kříž jsem vidět, objat, líbat toužil

a zastavil se tedy v onom městě,

jež hory objímaly jako tenkrát,

tak beze změny klidně... Jak mi bylo?

Ó, hrnuly se upomínky v duši

na dobu dávnou. Zbouzely se smutky,

však bylo vše tak zapadlé mi, dálné,

sto jak by let už bylo uplynulo.

Šel na hřbitov jsem. Čněl tam posud velký

ten dávný kříž a na něm posud slova

ta samá byla: „Slitování, Kriste!“

a zase hlasem četl jsem ta slova –

kde ale bylo zoufání to dávné,

hrot nevýslovných žalů, které tenkrát

mou duši bodaly a bičovaly?

Dnes bylo ticho ve mně, snivě ticho,

jak na podzim když jasný den se končí...

Kříž mlčky objal jsem. Pak chtěl jsem nazpět

jít do města, bych k odjezdu se chystal –

tu viděl jsem, že otevřen je kostel,

přes jehož práh jsem dosud nebyl vkročil,

a tedy vešel jsem. Byl kostel chudý,

zdi zelené a černé samou plísní

a dlažba též. Byl smutně opuštěný.

Sem tam byl obraz, k nepoznání temný,

jen černá skvrna v rámci. Prázdno bylo

jak v hrobu tam. I světlo věčné lampy

se zdálo umírat v tom vlhkém vzduchu.

Tesk nevýslovný do duše mi padal,

vrh’ jsem se před oltářem na kolena –

tu náhle, z daleka kdes, jako z hrobu

hlas ženský začal žalm jakýsi zpívat

a ve mně začalo se srdce třásti –

já ohlíd’ se... Tam vzadu, v tajůplném

v tom šeru krypty, mříž jsem spatřil hustou

za prázdným kůrem, v začernalém zdivu,

a odtamtud to lkání zaznívalo,

jež do dna duši moji rozrývalo!...

Já v paměť násilně si musil volat,

že Karmelitky zde se k Bohu modlí,

bych nemnil, že to ze záhrobí vzdechy

se nesou plísní rakve k mému sluchu. –

Hlas zpívající žalm – ó, já jsem znal jej!

Já hned jej poznal, hned při prvním zvuku!

Ten hlas mi tenkrát s pathetickou něhou

zvěst lásky šeptal, v paláci tom starém

tam v Benátkách! Ten hlas čet’ tenkrát ódu

mi Horacovu s přízvukem tím samým,

jak nyní latinský ten žalm jím zpíval!

Zpět k tomu místu, kde čněl kříž ten černý,

ji pudilo to, vedlo k zachránění!

To ona byla za tou hustou mříží!...

Proč tak jsem zaštkal beze slz, že vetchým

mým tělem trhalo to, a mé vzlyky

proč mísily se v lkání toho žalmu

v tom smutném hrobě vlhkém, plném práchně?

Zda nad sebou jsem plakal nebo nad ní,

zda nad tím, že jsme zde se teprv sešli

zas po letech, když více rozloučeni

jsme byli než kdy před tím?... Sám to nevím,

snad pro to vše jsem zaštkal na okamžik,

snad žízeň moje po tom, co se štěstím

zde nazývá na světě, ozvala se

přes všechno moje dávné odříkání,

přes všechen klid můj, přes mou lásku k Bohu,

v níž tonul jsem jak v moři nekonečna?

Bůh sám to ví, neb Bůh zná srdce naše,

my neznáme je. On na dno jim vidí,

nám vezdy lhou!... Ó, Kriste, smilování! –

Pláč přestal můj tak náhle, jak mě schvátil,

klid byl zas ve mně... V Stvořitele příliš

už vešel jsem, než aby tvor mě jeho

moh’ znepokojit dlouho. Naslouchal jsem

už bez tlučení srdce tomu hlasu.

jenž někdy Horacovu ódu četl

mi v Benátkách, tam v šepotavém sadu –

Jak daleko to všecko za mnou bylo!

Ó, minulost, ta byla jak ta prácheň

zde v kostele, vždyť byla také doba,

kdy prácheň tato byla krásnou, vábnou.

Tam za tu mříž teď mysl moje spěla,

k té duši klonila se duše moje,

již, jako mou, Bůh do zármutku vedl,

by odumřela pýše své a hříchu,

by schopna byla, střemhlav uvrhnout se

do bezdna jeho lásky... Skláněla se

má duše nad ní. Bratrský a čistý

byl polibek, jejž duše duši dala,

a s mírem božím v nitru vycházel jsem

teď z kostela, kde žalm zněl ještě stále,

zněl jednotvárně, smutně... Mír buď s tebou,

tam za tou hustou mříží, duše drahá! –

Mně zůstalo neznámo tvoje jméno

a prostor zeje mezi námi nyní –

však v lůně věků někdy setkáme se,

než v Bohu splynem, konečně a navždy,

neb spojila nás silná láska těsně.

Je pravda, nebyla to láska svatá,

však lidská byla, mocná jako živel,

a mně i tobě vyrostla z ní výše.

Byl kořen její v smyslech, odpoutala

se ale z hříchu, rostla k ideálu:

tak strom má kořen v zemi, do světla však

svou vypne korunu, v níž květ se chvěje

jak hvězda v étheru! – – – Ó, lásko, lásko,

ty zemi pojíš k nebi, lidi k Bohu

v svém čistém pravýznamu beze skvrny! –

Ó, srdce moje, rozplyň se v té lásce,

v té čisté k Bohu! Stoupej jako příboj,

má lásko bezedná, jak řeka val se

a nes mou duši v pramen její svatý.

V svou prapříčinu vrať se, duše moje,

tam vlij se, vpadej a tam posléz ztrať se,

jak krůpěj v moři, v nesmírnosti Boží – –

Byl Bůh tvým začátkem, to pomni, duše!

Buď Bůh tvým také koncem, duše moje! –