TROJÍ BOL.

Netaž se, dívko, poubledlé tváře,

jaké to v líci mé jest pohnutí – –

jest smutná tváře znakem písničkáře,

když chystá se pět’ píseň labutí.

Či záruky mám, že mně jaro svěží

zas novou číši zdraví naplní? –

dál za jaro – – dál myšlenky mé běží,

a kdo ví, kdy se zpátky rozvlní?

Ty něžný mojich písní andělíčku,

netušíš bouři, jakáž v hrudi mé –

a klid, jenž vyryt na tvém měkkém líčku,

ten klid zda bouři moji udříme?..

Tou v srdce mé jest trojí bolesť psána,

že rozloučíme snad se na věky – –

že tobě cesta žití vykázána,

a mně že přístav temný, daleký.

A druhý bol, jenž ryje v stroji těla,

měl v lůně matky se mnou počinek –

ach, tenkráte se řkoucí nenaděla:

„Ten klučík jistě padne za vínek,“

že záhy tak, na jaře svého žití

odložit musím plamennou svou zbraň..

ach, že mi nelze cíle dostoupiti,

to zvrátit hrozí prsa moje v pláň.

A třetí bol – i ten ti na otázku? –

co rozvlněný hučí okean,

jak pochovat by obojí chtěl lásku,

jež vedle něho v srdci našla stan.

To líto mi, má dívko, neskonale,

že pouta zdrtit sláb jsem národu,

jehož jsem žíti přál si cti a chvále,

neb zemřít za jeho tu svobodu! – –