Trojí odjezd. (I.)

To bylo v lázních. Známých kroužek malý

kol vozu skupil se a čekal na ni.

Ji všichni, zdá se, tajně milovali

a nemohli to pochopiti ani,

že najednou ten smíšek růžolící

jim odejde, jak zmizí paprsk světla –

ač o ní zlého nemůže se říci,

přec nevědomky všem tu hlavy pletla.

Snad každý rád ji míval ze všech hostí

pro její vtip. Ji všichni měli rádi

pro roztomilé její naivnosti,

pro její krásu i pro její mládí,

pro její žvatlání i pro smích dětský,

pro její nápady i rozmar svěží,

jímž záhy sobě podmanila všecky.

Teď bez ní tady zvyknou si jen stěží.

Než jaká pomoc? Přišli ještě tedy

se pokloniti čtveračce té malé

a před odjezdem ještě naposledy

ji pozdraviti hodně okázale.

Loučení slavné uchystáno pro ni,

jak měla by jít na cestu kol světa.

A hle, ten diblík s okna se teď kloní

a směje se: hle, slečna Henrietta.

Svým slunečníkem ku pozdravu mává

a v smíchu dí, zář jitra v mladém čele:

„Nu, vždyť už jdu, proč nevoláte: Sláva!

že zbavíte se svého mučitele?

Jen o to prosím: žádných dlouhých řečí

a co jen možná, pláče hodně málo,

čas kvapí a je vážné nebezpečí,

že zmeškám vlak... to za ten pláč by stálo!“

Kynula rukou, usmála se znova

a zmizela. Po boku svojí máti,

jež ji jak zřítelnici oka chová,

pak vyšla ven. Jak uměla se smáti,

tak žádný jiný nedoved’ by po ní.

A bylo tady věru čemu smát se!

Lázeňští hosté hluboce se kloní,

jak šel by kolem svrchovaný vládce.

Do pláče všichni najednou se dali,

jak hezké dítě vycházelo z domu,

a koncert byl to věru dokonalý:

fanfáry hrůzné vyhrávali k tomu

na deštníky i hole. Pochod známý

z Aidy hráli a tak s celou duší,

že plašili se koně, obě dámy

pak ve smíchu si zacpávaly uši.

„Napřesrok všecko s úroky vám splatím,“

slečinka řekla. Oči jen jen hrály

jí čtveráctvím. Přistoupla k vozu zatím

a na rtech úsměv majíc neustálý,

všem klonila se, kterým zdejší pobyt

tak zpříjemnila kouzlem svého mládí.

„Však,“ řekla, „kdo vás nyní bude zlobit?

Vy jistě si dnes oddychnete rádi!“

Do vozu usedla si vedle matky,

srovnala kytice a z dětských očí

v ty květiny se svezl pohled sladký...

zpět do kočáru ohlédl se kočí

a trhnul uzdou. Povoz hnul se zvolna

a společnost se rozstoupila stranou.

Tisknutí rukou, přání obapolná:

„Na šťastnou cestu!“ „S Bohem, na shledanou!“

Ve voze dámy ohlédly se zpátky –

tam nový veselého pláče nával,

na pozdrav dámy mávaly tam šátky

a kloboukem svým každý z pánů mával.

A dlouho stáli tam, až do té chvíle,

pokavad cestou, jež se k lesu točí,

vzdálený povoz na silnici bílé

nezajel v les, kde ztratil se jim z očí.

A bylo všem, že pojednou tak cizí

ten život v lázních bude, monotonní,

cos milého a drahého že mizí

a že se všem tu stýskat bude po ní,

pro její smích i pro ten půvab dětský,

pro kouzlo mladosti, v níž luzná kvetla

a kterým sobě podmanila všecky –

a zašla teď, jak zajde paprsk světla.