Trojí odjezd. (II.)

O obou damách pochlebnými slovy

se mluvilo, pak hovor jinam sveden.

„Dnes pojedou prý také doktorovi,“

kterási dáma řekla. Vtipkář jeden,

jehožto vtipu nic nebylo svato,

si bolně vzdechl: „Věru, to je k zlosti,

už celý měsíc počítal jsem na to,

že o křtinách se najím do sytosti.“

„Což, vy jen sebe na zřeteli máte

a jak byste se ujedl a upil.“

„A nebylo by hezké jedenkráte,“

děl on, jenž kolem sebe druhé skupil,

„když nejmladší k nám host by přibyl milý,

abychom k poctě mladičkého pána

křtinami fádní program oslavili

přece jednou zas až do bílého rána?“

Procházkou do lesa šli zvolna jedni,

lawn-tennis druzí před obědem hráli.

Nevelké lázně teprv o poledni

se oživily. Všechněch zřetel stálý

obrácen ke zvonku jest, kterým vždycky,

že oběd hotov, znamení se dává –

všem zvuk ten k podivu je sympatický

a toužebně jej každý očekává.

A hosté v různých skupinách se baví,

či zamlkle kol jídelny se trousí.

Zvuk lázeňského zvonku pronikavý

najednou zní a hladoví ti mnou si

radostí ruce: dočkali se tedy,

oč celé půldne zápas vedli tuhý.

(Šli ke kuchyni ráno na výzvědy

a zvěděli, že dnes mít budou pstruhy.)

Po jídle jedni sedli k černé kávě

ven pod kaštany, kde byl chládek milý.

Kdes ozval se zvuk piana. A právě

v tom okamžení u lázeňské villy

zastavil prázdný kočár s párem koní.

Piano ztichlo na chvíli a hlava

jakési krásky z okna ven se kloní

a vedle druhá, světle kučeravá.

V přízemním okně záclony se zdvihly

a zvědavá tam zjevila se očka...

Za chvíli doktor, zdravý, mladý, štíhlý,

svou žínku vedl, která záhy dočká

se největšího štěstí každé ženy,

jež miluje a v lásce život nový

dá krvi z krve své... On přeblažený

k ní cestou mluvil nejsladšími slovy.

Pozorně, zvolna žínku svoji vede

a štěstí v jeho pohledu se tají,

jak dívá se do tváře její bledé...

Teď vedle sebe oba usedají.

„Já otevru ti slunečník.“ – „Nu, chceš-li...“

Lázeňská služka u vozu se klaní.

Dvě starší dámy cestou nyní přešly

a podávaly ruce mladé paní.

V přízemku sjely záclony zas dolů

a povoz hnul se. Doktor sejmul s hlavy.

Společnost, která venku u tří stolů

se prohlížením došlých listů baví,

povstává, dámy „šťastnou cestu!“ přejí.

Od vozu paní ustoupily stranou.

Jim v pozdrav kyne malá ručka její:

„Mé dámy, s Bohem!“ – „S Bohem, na shledanou!“

Zpět do povozu ohlédnul se kočí

a koně rozjeli se čilým klusem

a záhy povoz druhým zmizel s očí.

U stolů bavili se novým kusem,

jehožto autorem byl jejich známý

a o němž četli v novinách, ó běda,

že v Praze propadl, ó Pánbůh s námi,

tak hanebně, že říc’ se ani nedá...

Dál každý bavil se, jak právě uměl.

Spat jedni šli a druzí k lesu spěli.

Les nad lázněmi monotonně šuměl

a piana zvuk smutný, osamělý

se líně nesl žhavým letním vzduchem.

Jen stará jedna slečna, zvadlá, malá,

před villou seděla a v písku suchém

svým slunečníkem cosi rýsovala...