Trojí odjezd. (III.)

K rannímu vlaku čekal povoz třetí.

Vše spalo ještě, v časné době ranní

nikoho posud venku neviděti

a záclona se nepozvedla ani

v jediném okně. Svěží ráno bylo

a světlo už. Tma do lesů se ztrácí.

V korunách stromů jásavě až milo

kol zpívali a cvrlikali ptáci.

Tak slavno nějak bylo, v kouzlu rána

se chvěla píseň jásavá a plesná,

vzduch svěží byl, zem nocí zulíbána

jak omlazena budila se ze sna

a mohl’s tušit, jak v ní život nový

vzrušeně vře a kypí... Háj se vzbouzel

a šuměl z hluboka, den červencový

se budil plný půvabů a kouzel...

Jen v lázních spali dál. U krajní villy

vůz krytý stanul. Náhle bylo slyšet

skřípění klíče: dvéře povolily

a rozespalý sluha mlčky vyšed,

pokynul kočímu. Šli do vnitř síně

a odtud potom vynášeli k vozu

cestovní vaky, všecko mlčky, líně,

vše tiše, bez řečí a bez hlomozu.

O rámě opřen staré, vetché paní,

muž mladý vyšel z otevřených dveří.

Ubohý netušil to z dálky ani,

že život jeho podlomený měří

lékaři všichni teď už pouze na dny...

Jest konec... alespoň ať umře doma...

A zachvěl se – byl ranní vzduch tak chladný

a cos jak zima chvělo jeho rtoma.

Byl ztracen už. Dech všecek jemu scházel,

byl od jara tu již, leč kolik neděl

na chvíli ani z domu nevycházel,

jen když mu lépe bylo, mlčky seděl

v lenošce u okna a druhým hostem

záviděl v duši své – hle, smích tam zvučí

a on tu ve svém pokojíku prostém

se bolestnému odříkání učí.

A včera – ovšem zdání neměl o tom –

děl matce lékař, že je konec všemu,

že lidská pomoc marna už... a potom,

že lépe bude jí i nemocnému,

když budou doma... Uposlechla tedy

a jeli. Do vozu jej spíše nesli.

Jak mrtvola byl v suché tváři bledý

a v rohu kočáru si used’ skleslý.

A vedle něho matka jeho stará

si tiše usedla... ó tuto chvíli

ubohá tušila už v zimě, z jara,

však přemoci se měla dosti síly

a hovořila s lázeňskou, jež za ní

plaid těžký nesla pro mladého pána.

I druhá služka přišla k milostpaní

a byla celá jaksi ulekána.

Na kozlík nyní vyšvihl se sluha.

Zpět do kočáru ohlédl se kočí

a obě služky, jedna jako druhá,

najednou měly zaslzené oči.

A povoz hnul se. Obě, jež tu stály,

teď polekaně uhnuly se stranou

a staré paní „šťastnou cestu“ přály.

A nikdo neřekl tu: „Na shledanou!“

V přízemním okně záclona se zdvihla

a v téže chvíli sjela zase dolů,

jen mžikem se tam jakás hlava mihla.

Za povozem dvě ženské chvíli spolu

se dívaly a zašly do vnitř villy.

Hrčení vozu v daleku se ztrácí...

Slavnostně jaksi stromy ševelily

a jásavě dál cvrlikali ptáci.

Vlaštovka pod dřevěnou římsu vklouzla

a vrabců honila se hejna celá.

Kol bylo ráno letní, plné kouzla.

Tři, čtyři okna se teď otevřela,

kdes dvéře skřiply, – v lázních život nový

zas počínal. A zpěvné ptačí sněmy

dál ozývaly se, – ti ptáci, kdo ví,

co povídali si tu nad lázněmi...