Trojí píseň.

Když se někdy mysl moje

V světské pletky zahrabe,

Získá klidu a pokoje

Pohlednutím na Labe.

Trojí zazpívám si píseň

V citů blahém výletu,

Tak pozemských šaleb tíseň

Mezi větry rozmetu.

První zpívám na padouchy,

Jenž se v sváru kochají

A pod přátelskými rouchy

Jed obuzný chovají.

Z Krkonošů, ze Šumavy,

Ze všech našich hor a skal

Spravedlnosť kéž vystaví

Nebestrmný soudný val.

A s té výše do propasti

Kýž je po věky vrhá;

V té se kochajíce slasti

Nechť obouzí druh druha.

Druhou písní slavím lásku,

Sladké citů vlnění,

Outlou něžných duší pásku,

Božské v srdci tušení.

Lásku, jenž vším světem hýbá,

A když jaro přiletí,

Do červena růži zlíbá

A své službě zasvětí.

Lásku zpěv můj druhý slaví,

Hvězdu všeho života,

Jejíž úsměv ráje staví,

Kde děsila pustota.

Do těch dvou pak zpěvem třetím

Na drahou vlasť zpomenu,

Na modlitbě vzhůru letím

K všemocnému ramenu.

By jí ráčilo popřáti

Rozkvětu a podaru,

A od ní odehnat dáti

Rozdvojivou nešvaru,

By jí ráčilo popřáti

Podaru a rozkvětu,

By si mohla vyzískati

S právem srostlou osvětu.