Trojí stesk.

Co mi platny moudrosti nevyvážné sklady,

Když ní zléčiť nemožná své a bližních vady?

Krásný obraz mudrci před oči stavíte,

Krajinami rajskými všecken naplníte,

Tvory vytvařujete ozdobně a dvorně,

Jak se láskou obtáčí, beze lsti a svorně.

K čemuž medle podpis váš: „Takby mohli býti,

Vůle jen se liknaví.“ Učtež pak je chtíti!

Měř a sčítej předměty v každé prostrannosti,

Hvězdám běhy vykazuj v nebes hlubokosti,

Ba nad světy vynes se hledat božstva sídlo,

Skoumej, zpytuj přírodu; – nenajdešli žídlo,

Jakby mohlo člověctvu býti spomoženo,

Šlechetnéli srdce tvé, bude zkormouceno,

Když se vrátíš k života obecnému chodu,

Naříkati uslyše všecko na nehodu.

Co mi platna Uměny libozvučné přízeň?

Její sladké usměvy hotoví jen trýzeň.

Mysl písní laditi, loudiť od všednosti

Hřešno, lépe udržeť ducha v střízlivosti.

Líp se jistou držeti nohou prašné kůle,

Nežli letem odvážným slítať světa půle.

Vstaň, Lumíre! nepohne moc tvé písně divá

Vyšehradem; tvrdšíť již. Vaše slova živá

Rekopěvci, nejsou víc vzatá ze života,

Protož nevyplývají skutkem do života.

Pějte světu našemu Achyllovy hněvy,

Zněte usty plnými Fingalovce zpěvy:

Čím se duše rozpalem valným neroznítí,

To v popeli umrkne, ohněm nezasvítí.

Co mi platno ohebné srdce k milování?

Jižto kochám s zámutkem, není k zavítání.

Hledej, hledej, brachu můj! – Loutky vyfintěné

Najdeš, světským šílením veskrz nakvašené,

Osud-li ti kterou z nich luzně onevěstí,

Vněšná radost uprchne, veta po tvém štěstí.

Druži volíš, cenu tvou vnitřní jenžby ctila,

Šumných plesů nehledíc, pro tebe jen žila,

Libostně ti osudnou zchlácholila ránu:

Mnoho štěstí, brachu můj! najdeš bílou vránu.