TROJKA.

Tak, opřen o Sudet a Tater témě,

dnes vidím tě, ó, širá, bílá země,

má rodičko, má domovino, zkád

jsem vyšel nah, již měl jsem, mám tak rád:

V sinavém blesku ideí a hrozném jasu

požárů mstivých, granátů a min a střel,

po zkrvácených polích, po zdupané nivě,

přes města rozvalená, chumle zbitých těl

tvá trojka šílená uhání, letí divě

po samém lemu šklebící se strže černé

pro vábnou závrať – ztroskotání – hrůzný pád.

Na předu vozka – kost a kůže – hladný chrt.

Na bledém čele prorocké sny, na rtech smrt,

v zapadlých očích pokory a vzpoury svit,

stesk nesmírný – A malé koníky své věrné,

letící po zemi až břichem, vztekle bije

po slabinách a nohách, přes vypiaté šije,

přes smutné, krotké oči, rudou vodkou spit.

A v trojce, za ním východu syn, žlutě bled.

Msta zlého Jehovy a odvěkých muk tíha,

chlad mozku velkého i duše žhoucí let

i dávných proroků zář zřítelnicí míhá,

nervosně křiví ret.

Čas občas rozkřídleným démonem se zdvíhá,

divoce zavýskne a na vozkovu šij

pěst náhle spustí sbalenou jak hrozný kyj

a křikne: Zvíře jeď! – a láhev podá: Pij! –

A trojka, vicherná smršť, bouře rudý mrak,

vůz ohnivý, do něhož used černý běs,

rachotíc koly, syčíc žhavou nápravou

uhání, divě letí širou, pustou dálavou.

A vozka sedí, tupě hledí, čeká na zázrak.

Však dálka chvěje se a stená. Práská les.

A hoří města zlekaná a hoří bídná ves,

a hoří cerkve šindelové, nízké školy,

divadla, musea i knihovny, kříž starý v poli,

zem’ celá, duch i srdce, krví spitý lid.

A letí, stále letí divých běsů rudý vůz

s těl nákladem a teplé krve, hrůzy hrůz

přes širé kraje, přes nešťastnou – věčnou Rus.