Trojspolek.

Je vznešené, za druhé nastavovat záda,

my vznešeností leckoho už dojmuli,

ne doma ovšem, naše milovaná vláda

jen cizím přeje, nás vždy drobet ošulí.

O každý groš se s námi přeukrutně hádá,

však světu tváří ve tvář dělá nobila,

na kavalíra venku hrá si vůbec ráda,

na nás co uškudlila, jinde probila.

Tak v kavalírství chloubě my jsme uzavřeli

tu allianci s Němci, pány Italy,

co vyprášit nám řádně kdysi kožich směli

a leta letoucí bič na nás splítali.

Za Hradec Králové my jsme se odvděčili

před Sedanem a též u Algecirasu –

a hrome, Majlant, trojspolek vzrost v jedné chvíli,

prim Němec hrá, Vlach sekund a my na basu.

Že muziky vždy basa tvrdí, pravda stará,

však chyba, pračka strhne se a basař bit

je vždycky nejvíc, smyčcem vlastním chasa jará

už nejednoho chtěla hudce vyplatit!

Bez basy z bitvy utéci, je škoda přece,

neb chasa rozvzteklená basu rozmlátí.

A s basou těžko utíká se, tíží plece.

Tak basař každou nejdráž zaplatí.

A nejhůře mu, když si bratři muzikanti

tak pro nic, za nic, náhle vjedou do vlasů.

Já viděl párkrát, basaře ti zlostní dranti

tak zcuchali, že víckrát nesáh’ na basu!