Troník.

Největší legraci v naší vesnici

dělával Troník se svou Tronicí.

Ale teď pomalu bavit to přestává:

byla to přece však výborná zábava.

Že nosí sukně on, všichni to věděli.

Muži jak vosy se na něho sletěli.

„Poslouchej, Troníku, co se to povídá:

tvá žena denně prý třikrát ti bití dá.

Ty prý ji posloucháš jakoby na drátku.

Zkrátka, prý rovný jsi božímu hovádku!“

Troník se rozčertil, dupl si, rozkřik’ se:

„Kdo tohle myslí si, klame se velice.

Já v domě pánem jsem, kdo tomu nevěří,

ať jenom dneska mne provodí k večeři.

Jak ženě zahraji, může pak uhlídat.

Vsi celé bude pak dlouho to povídat!“

Sedí se, hovoří. Venku se sešeří.

Troníku,“ kmotři dí, „pojďme k té večeři.“

„Počkejte okamžik, však tě to nespěchá!“

Ale sbor sousedů Troníka nenechá.

Troníček zdvihá se, jakoby k popravě.

Pomalu rovná si čepici na hlavě.

Pomalu domů jde, stokrát se obrací.

Mají to ve vsi s ním velikou legraci!

Na prahu stavení Troník jako úkropek.

„Kohos to přivedl?“ začíná výtopek.

Ostatek slyšeti už jenom za dveřmi.

Troník je zase bit, věř nebo nevěř mi:

za ránou rána jde, pohlavky přiletí.

Troník se přikrčí, počíná brečeti.

Největší legraci v naší vsi

dělali Troník s Tronicí.

V Altdorfu až tyhle scény znali,

s naší vsí je často přehrávali.

Teď už však bavit to přestává:

omrzí každá zábava.