TROSEČNÍK.

Na rozbitém lodním vraku, který praská a se boří, pluje v širém moři,

a kol dokola v podivné směsici

vlny zelené se bijí s vichřicí

a jazyky svými olizují vrak,

tak že vyplašen se z něho vznesl bouřlivák,

zaskřehotav u velikém hoři,

že vrak praská, chvěje se a boří

a že schvácen silou všechno ničící,

i s člověkem najde hrob svůj v moři.

A na vraku rozbitém, jenž do vln již se kvapem hrouží, člověk marně touží

uniknouti záhubě, jež číhá naň,

a svou hroznou napřahuje po něm dlaň,

marně k černým mrakům zdvihá vlhký zrak,

k nimž se právě vznesl smělý bouřlivák,

vykřiknuv svůj údiv nad člověkem,

plačícím nad divým bouře jekem,

který strachem o svůj holý život hnán,

kvílí, spílá vášnivému moři,

bouřliváku, jenž nad mraky krouží.

A chvějící se svou rukou směrem k černým mrakům hrozí a horoucně touží,

když již nemožno se vzhůru vznésti,

snaží se svou chvějící se pěstí

do záhuby s sebou strhnout bouřliváka,

který zatím vznesl se již pod oblaka

a tam křičí tíž svých bolů bouře do jeku

a své pohrdání hází ve tvář člověku,

který, když se vrak již pod ním boří,

strhnout chce a v oběť dáti moři

smělost, hrdost, bujnou radost štěstí,

co tam ve výšinách klidně krouží.