TROSKA.

Hor šedých na omšeném klínu

spí troska v černém lesa stínu,

leč máj v hor říši vjezd když slaví,

tkví v líci jí lesk usměvavý.

Ten červánek, jímž tvář jí hárá,

je vzpomínka snad z mládí stará,

jak vznešenou kdys tvrzí byla,

než doby zášť ji rozvalila.

Jak v podiv zrakům všech i sluchu

kdys plna slávy, plná ruchu

a plná praporů a třásní

v hor skrýši krásnou byla básní! –

Leč rázem svitný úsměv záře

jí s rozbrázděné prchá tváře,

když mní, jak teď je opuštěna –

a bouře vzdech jí v ňadrech stená.