TROSKA

Nedávno v klubu, hasnul právě den

nad stromy Petřína,

a z řeky odraz padal v plochy stěn

a nepřestal se chvěti,

až ztrácel se jak mlžná vidina

a jaká radost dětí!

Host titěrný sem vhoup’ se – stár již byl,

v plášť oděn šedivý,

jak zvykem umělců – se poklonil

s úsměvem vrásek snivým,

a balík plesnivý

svých listin vyňal s hlasem tklivým.

Byl zpěvákem kdys... Mnohý úspěch měl

i slávu získal tam,

když před léty v městě cizím dlel...

Já v listin hledím kupy:

výstřižky z novin, dávný přešlý klam –

a – člověk je tak tupý k nim, tak tupý!

To herbář úspěchů jak zvadlých trav,

pách’ vůní přešlých let,

stuchlými věnci, křikem mrtvých hlav,

potleskem ruk jež hnijí,

bolestně po penězích křičel hned

však žebráckou a hroznou melodií. –

Kdes... kdysi... dávno již. Buď, starče, rád,

vavřínů nevzbouzej!

Hlas, puklý zvon, teď konejší jen hlad,

když bzučí při kytaře,

jak moucha na skle v hospodský kdes rej

a v plynů páře...