TROSKY.

Kde mnohý balvan sám tak leží v poli

jak pobořená věž, sloup rozražený,

jak pomník, pod nímž hlava nezabolí –

pruh roviny tu náhle rozestřený

a na něm vrch svou svěží hlavu zvedá,

a na tom vrchu dvojitá ční skála,

tak sšedivělá jako hlava děda,

tak pevná jakž od věku k věku stála,

a nepřístupná vskutku jako panna,

a hrdá jak ti vladykové staří,

jen oblaky a dravci oblétána

a časem, jenž tu zubu svého maří.

Hle, na těch skalách čněly věže hradu –

jak ozubené svědčí zříceniny,

ta dvojice tak svorně, u souladu

si navzájem v klín hází svoje stíny,

jak neznala by trpké oné báje,

jež z Trosek podobou tu v jedno srůstá,

je stálou známou dalekého kraje,

jen někdy v mrak ji schová bouře pustá;

tak Panna s Bábou po Čechách se dívá

a pohledem svým různé city budí,

ty děsí jak vidina zádumčivá,

a jiné malebností k plesům pudí.

Jest jako kathedrála dvojvěžatá,

jak majáky dva nad skal, lučin, mořem,

k ním hruboskalských kavek mračno chvátá,

v jich osamělosť touží štvaný hořem,

k té Panně, Bábě, jež se v žítí rvaly

jak ve vranovských lesích šelmy divé,

tak že když jedna zašla v hrobní dáli,

též druhá, touhou ve dny hašteřivé!

Jak dlouho ještě budeš budovati,

ó lidstvo, pomníky svých vin a bludů

v té půdě, kterouž slunce věčně zlatí

a hřeje na ní květoplodnou hrudu!?

Ať v jasné modři beránky jen plují,

či příval stráně zemin sprostí naze,

jak obrovské dva prsty pozdvihují

se strmé Trosky jako ku přísaze...

Ó Trosky, rcete mi, co přísaháte

k té obloze, jež nad Čechami chmurnou?

Snad Čechové že přece jedenkráte

již porazí moc osudu tak spurnou?

neb slibujete za nás, svému lidu

a zemi, řeči, že zůstanem věrni,

byť zkázy hrom nám zahřměl panychidu,

byť zdrtili nás balvanové černí?