TROSKY CHRÁMU

V snech tvého mládí chrám tvůj k nebi vzrůstá

a fiálami dotýká se hvězd,

v jich věčné reje pilířů směs hustá

má smělou klenbu nad banálnost nést.

Leč dávno zpěvná oněměla ústa,

kol jiný svět a jiná doba jest –

dnes v zříceninách leží huť tvá pustá,

dnů všedních úpal žehne v prach tvých cest.

A v chudé trávě, jež kol vyklíčí,

se otlučení šklebí chrliči,

ač s vysoka se smáti chtěli světu.

Tvé modlitby a hymny intimní

se utopily v mlze podzimní –

má duše, prchni! K smrti smutno je tu!