Trosky Šumavské.

Tam s vršku opuštěný zcela

svým zhaslým okem zírá hrad,

čas v temných ryhách jeho čela

zvěsť dražší skrývá nad poklad;

nechť zvolna stará věž se řítí

a klenba provaluje plec,

přec písní pěvce hruď se nítí

a tráva mnohou šepce věc.

Kol polohlasem vzdychá doubí,

a vážně hlavou kývá bor,

a buk a jasan v lesa hloubi

svůj šumný vedou rozhovor;

a na nádvoří lípa stará

pyl vonný vrhá z květných zdob

a ve kštici jí muška hárá –

vše ostatní juž kryje hrob.

Leč na půlnoc, když měsíc jasný

se plouží po zdech jako sen

a bílý závoj svůj a řásný

v kout kaple klade na kámen,

tu zvolna kámen ten se zvedá,

a z hrobu stoupá šedý stín,

jde k nádvoří a smutně sedá

pod kypré lípy baldachýn.

A bílá tvář se zarumění,

a v zachvívání šepce ret:

„Mé ždání dlouhé, každodenní,

a syn můj nevrací se zpět.

Má duše bloudí bez pokoje

a čeká naň přes dvě stě let;

jak dlouho snášet mám ty broje?

Snad zítra, zítra naposled.“ –

Leč v dálce stojí v plné broji

on, Bílé hory svatá stráž,

bylť poslední, jenž padnul v boji

a v odpor zvedal statnou paž

a mluví též: „Zda čeká asi

ta její náruč, její ret?

ó kruté chvíle, kruté časy,

své matky věky nevidět!“ –

I vzdechnul jsem, a vše se ztrácí –

věk starý novým zaklopen,

než srdce neustává v práci

a v píseň tká svůj divný sen.

Zdaž obejme syn matku svoji,

zda matka někdy syna as?

vždyť zachmuřeným vrahem stojí

jim v cesty prostřed hněv a čas!

Ó písni, nes mne v hor těch skrýše,

rob hrdiny kde upoutal,

kde nouze slamou kryje chýše

a v kopaninách roste žal;

v ty pošumavské nes mne kraje,

kde věky tepán hyne brat,

a pomoz budit ony ráje

a pluhem meče vyorat.