TROSKY.

Na bralisku sedí kostra lodi,

bílý měsíc po pleci jí chodí;

ustrašena do písku se krčí,

čelem v jih a zády v sever trčí.

Paluba je puklá, sloupky padly,

bez příček je okol, bez zábradlí.

V přídomky a vyzdobené síně

usedla si voda vetřelkyně.

Kde jsou stěhy, po nichž chasa lezla,

kde jsou vlajky, stožáry a žezla?

Vše je rozkotáno, jako v sále

vzpourou lidu vyhnaného krále.

Všecko troskou, příď je bez ohlaví,

stěžen Bůh ví kde se mořem plaví;

vše, co lidské ruce na loď daly,

vlny vzaly, vlny rozmetaly.

Lanoví jak rozcuchaná kštice...

Kolem bloudí lačné pliskavice;

na rozbité, ozdobné dřív přídi

orel sedě po kořisti slídí.

Na zlomeném stěžni, na ráhnoví

uplašení rackové si hoví;

plachá voda, stále tropíc pikle,

potměšile troskami si vikle.

Na všech stranách v hrozném laškování

po nádní i po rejnech se shání...

Však kde plavci? Vzal je koráb nový?

Hejno bouřliváků snad ti poví.