Trosky.

Kde rodný krb můj dříve stával,

tam vítr hvízdá divoce,

a bez opory visí v sadu

podzimní, těžké ovoce.

A větry táhnou, smutek roste

v tom starém našem přístřeší,

kde za dubovým, velkým stolem

druh druha více netěší.

Na dlouhých stopkách pozdní růže

jen trpkou voní bolestí,

dvůr prázden, jakby skládat mělo

svá břemena tam neštěstí.

A nikdo na zapadlém prahu

by volal mne, se nejeví,

jen stará pověst v srdci vstává

a plaší z něho úlevy.

S pokleslých týčí na zem padá

i réva mdlá a zcuchaná,

a prahu pes můj mrtev leží,

jenž zhynul steskem pro pána.