Trosky.

Jel jsem krajem jako rájem,

povídám vám: pravým rájem.

Ač byl srpen, jako v máji

zdálo se mi vše v tom ráji,

i ty čisté domky vsí,

louky tu, tam polesí,

a jak Homér v dáli kynou

chmurné Trosky nad krajinou.

Den je jasný, blankyt svěží,

kam jen hledíš, rosa leží.

Kočár hrčí, cíl je velký,

koně běží jak veverky.

Ale duch můj předbíhal,

jako ostříž výš se vzpjal –

stesk v něm rostl dumou stinnou

jako Trosky nad krajinou.

Ach, co stesky! Výš, můj zpěve!

Na hymnus se proměň, hněve!

Hle, jak slunce září zlatou

posvěcuje zem tu svatou,

fialový Trosek háv!

Hle, jak kraj ten čist a zdráv!

Proč v tom jase chmurou sinou

Trosky mlčí nad krajinou?

Co vy, Trosky? O čem sníte?

V minulost-li dávnou zříte?

Sláva že jste zkamenělá?

Zakletá že mysl smělá?

Promluvte! Já nevěřím,

v budoucnost já pevně zřím,

v jitro bílé, kdy nám vzkynou

Trůny blaha nad krajinou.

Promluvte, ach, k svému synu,

procitněte z dumy k činu!

Slunce už vás líbá, zlatí,

kraj pod vámi v jas se šatí –

propusťte již z doupěte

bílé orly zakleté,

nechať snesou myslí činnou

z trosek trůn nám nad krajinou! –

Mlčí Trosky... Jenom kolem

nad lesem a luhem, polem

rozlita je vůně, záře

jak o svátek u oltáře;

klas se shýbal, skřivan pěl,

z hor mně skrytý skvost se skvěl,

silou kraj ten dýchal činnou –

vzkaz to Trosek nad krajinou?

Síla vála z toho kraje,

úroda, kam zříš, tu zraje –

„Aj, kdy bohatýrů plémě

zrodí zas ta krásná země?“

vzevřel ve mně každý oud.

„Hrdé Trosky, jak váš soud?“

Zjasněny, hle, sluncem kynou

Trosky dumné nad krajinou.

Ticho – slavno!... Jako rájem

jel jsem krajem, pravým rájem.

Ač byl srpen, jako v máji

zdálo se mi vše v tom ráji,

i ty čisté domky vsí,

louky tu, tam polesí,

a jak Homér v dáli kynou

dumné Trosky nad krajinou.