TRPASLÍK A UMĚLEC.

Jeho Milost Filip Čtvrtý

– o něm nedím ani hles! –

odměnil tvé malby, črty.

Don Diego Velasquez

dvůr maluje, koně, chrty,

pídimužů, bláznů směs!

Pablillos tu od plic duje,

honosně se naparuje

jako řečník před bab soudem;

rád, že svět mu potleskuje,

mne jen malým zove bloudem.

Pídimuž don Juan v krajkách

zhrdá mnou. Též Esop v bajkách

hledá vtip, mne čelo v pot,

já jsem mu jeho kratiknot

jeho světla zhaslé svíce.

Hádáme se, hašteříce,

sousedé jak novotní,

ten je méně, ten je více –

různé snopy v oplotni!

Proč jim tedy neuteku?

Co se pouty smíchu vleku,

že se listy foliantů

hrabu jako knihomol,

ač jsem tvor jen trpasličí

– od úleku, od úřeku! –

který moudrou vrásku líčí

na čele a ducha bol –

hlava balvan, loutka dřík,

hlava meloun po gigantu,

tílko mandragory stvol.

Tlumím vzlyk a počnu křik – –

„El Primo, však mandragora!“

pochvalné mě štipky nuzí,

a přec Maurům v Andalusí

sluje lampou skřítků ona:

že prý stonkem svítí v noci,

bláznovství je k odpomoci.

Leč kde já? Mám práznou hrst –

k ochraně jest bezúčelná!

S obry mám jen úbolky!

Pozdvihni jen hbitě prst –

moje hlava vodnatelná

trhne sebou nevolky

a přec nepohnutě sednu,

čekám ránu, ještě jednu

– za zlý vtip, nač okolky? –

ač tvá ruka umně dělná

na plátno mě čarujíc,

ani štětce dotekem

postavě mé neublíží.

Díky tobě, sennor, dík!

Pod kloboukem k levé straně,

nad knihami k velkých haně,

jimž je kniha hloupé nic,

oděn pěkným oblekem

na diváka klidně vzhlíží

El Primo, dvoru trpaslík!

Proč se lekám, stále chvěji,

ač klid v bledém obličeji?

Vždy se bojím úrazu!

Pod srdcem mě matka nosíc,

spadla se mnou se schodů.

Plakala pak nad košíkem,

božímu kam obrazu

– mrzáku – mně ustlala,

a s tím smutkem a s tím vzlykem,

krasavcem se nehonosíc,

urozených původů,

mne dětstvím vedla dřímala.

Poprvé kdy sladce hnula

moje tvář se na úsměv,

guitana mě uhranula;

snad v té bábě Maurů krev.

Když pak ve mně kluk se budil,

nač bych po koutech se trudil?

Na ves, mezi děti, ven!

Kámen z ruky soka frčí

do hlavy mně; krev tu crčí,

v lebce hučí, v očích svítí,

kdes vod šumí vlnobití,

zní jím lup a prask a lusk

na záhlaví pod temenem,

až mě volá matky sten

k životu zas. Bolí, bolí – –

Mokvavá se rána hojí

a já hledím okny jen,

kde se děti rvou a hrají.

Zas mi touhou oči plají,

mezi ně. Tak mezi nimi

rostu, nerostu. V tmy koutě

nad chlady se jara rmoutě,

chudoby jen láskán puchem,

tajím cit. Ven vtip a šprýmy

nad šťastnými, bohatými!

Mladé tělo, stárnu duchem.

Svět kol vidím barev jasných,

ohyzdu však navždy v sobě.

Co mi zbylo na ten blud?

Duši mám též! Sám jsem odkryl

v sobě tuto útěchu,

pohledem tvým potom tknut,

– umělce a šlechtice –

obrazu, své ku podobě,

pravím: Nedbám posměchu!

Věřím: Každý mne jest lepší! –

nemluví-li, nemaluje,

slov a tváře nelíčí,

jak tvůj obraz: nelichotí,

ať ten onen grand se zlotí,

že bůh z něho nekřičí.

Já jsem také lepší, mlče,

ale slovy – prudké vlče,

činy – larva opičí:

co kdo činí, dobře činí;

ač mé vědy jinak míní...

Věřím v soucit lidí velkých,

– obřadný můj Dieguito! –

ve vděk mocných světa toho,

a přec smíchu lítice

nedvorně kdys hruď mi drásá,

ač mně potom vás je líto:

Trpaslík a velkým směji

do očí se nad knihami!

Mezi řádky okna zejí,

jimi vidím světa klamy.

Stín má obraz. Přec v něm krása.

Člověk jsi a šlechtic rodem,

malířem, jen jako jiní.

Rytířem co tebe činí?

Tahem štětce, barvy bodem

na šatě ten kříž to hlásá?

Obraz „Meninas“ již končím, v dílně

samoten. Tu sama Jeho Milost

vejde tiše bez průvodu sluhů,

ku stojanu plátna mého kráčí,

co já místo v úklonách mu volním,

uctivě mu ustupuje na zad.

Španělský jsem grand, a král tu stojí!

Jeho Milosti jist přízně jindy,

svého vědom umění a díla,

jemuž pohled můj ni výtky nemá,

čekám znalce posudek a chválu.

Jasným pohledem král zkoumá obraz;

od postavy těká ku postavě,

s otce lichotou se na koleno

níží před infantkou Margaritou,

mluví k ní, div nehladí jí vlásky,

neceluje růžová jí ústka,

– dítě od domluv jak své by donny

zářná očka obracelo po něm,

z komnat sem jej přicházeti tušíc.

Rdím se radostně, an král si chválí.

„Krásně, Diegito, velmi krásně!“

Slovo má i pro psa na podlaze.

Vstav, kam hledí bádavě a přísně?

Já jsem tuto zpodobil i sebe;

štětce v pravici a v levé ruce

palettu, tak stojím v rohu malby.

Jeho Milost náhle s nelibostí

mračí brvy, slovo tlumě na rtech,

svou by nekáral chval unáhlenost.

Pomaten, hlas na omluvu hledám:

Jeho Milosti jen po rozkazu

odvahu mám postavit i sebe

vedle infantky, ač do pozadí –

leč tu mním, že nalézám už chybu.

Mlčím tedy pokorně. Tam dvéře

v přítmí pozadí jsem nechal otevřené – –

Maloval zde umělec a dvořan.

Onen nechybil, však tento pykej,

za onoho – malebnou ač – vinu!

„Sem pojď, Diego!“ král z uctivého

ústraní mě k soudu volá příkře.

„Umělec prý bývá domýšlivý;

v díle jeho neoprav ni mouchu

ruka cizí, v úmyslu i dobrém.

Však tvůj vládce dá ti poučenou.

Palettu sem, štětec! Zmiz ta chyba!“

Jeho Milost umně mísí barvy,

rumělku i kapku sloní černě.

V duchu skvrnu křičící už vidím

na pozadí v pruhu světla z dveří,

v nichž dlí dvořan s obnaženou hlavou;

neb kříž dokona a z rohu k rohu

po obrazu celém. Král můj nedbá

pokory a úzkosti v mých rysech,

po mně ani stranou nepohlédna.

Na můj černý šat – tah zručně k tahu –

maluje kříž na prsou mi rudý

řádu svatého Jakuba... „Sennor!“

u vděčném jen dechnu překvapení,

Jeho Milosti se klečmo kloně.

Vznešený můj pán, král Filip Čtvrtý

chvíli na mě hledí; kyvem hlavy

tvrdí milost svou a beze slova

do svých komnat ráčil odejíti.

Neptal jsem se, kdo tě volil!

V tom můj nápad nevrcholil.

Co tě, co tě činí větším,

na to ptám se, o tom řečním!

Velký, hrdý Dieguito,

folianty ceň mi tyto,

nad nimiž mě maluješ!

Špargály to, pergameny,

kroniky a rodokmeny.

Rytířem sám král tě činil.

Z odkladů kdy's neobvinil

kapitolu řádu též,

přijati že váhá tebe

do svých poct a slávy nebe?

Ne tvá cena, háv tě šatí.

Starých písem pouze platí

pergament a husté síto

červotočin. Račiž tedy

– to můj vtip a smích a škleby –

k tomu stačí trpaslík,

co dokázat máš naposledy

z lidských úst a němých knih!

Vznešeného ač jsi rodu,

hrdý na svůj původ slavný,

po tři léta hodiny

hořké máš a žlučnou zlobu,

než-li řádu kollegiu

dokážeš svým rodokmenem

do kolena za kolenem

čistotu své rodiny,

modrou krev a bílou pleť,

k pěti bodům odpověď:

do tvého že rodu nikdy

nevženil se Maur ni žid,

nevdala se ani Maurka,

Židovka neb konvertitka;

potom, otec a tvůj děd

že nebyli kupci nikdy;

za třetí: že umíš jezdit,

vlastního sám koně maje;

čtvrté: na souboj-li vyzván,

ač nectné viny nevěda,

zdas výzvu přijal a se bil;

za páté, žes od obrazu

jeho Eminence Borjy,

kardinála z Toleda,

platu nepřijal, jen daru,

ku příkladu: plášť jen nový,

stříbrnou snad sponku na něm.

Hleď i oslař svědky loví,

bez osla jda k alkaldovi!

Od Madridu do Oporta

svědky sháněj, důkaz veď,

než háv řádový tě zdobí,

bys byl jiný, než jsi teď:

královský ač malíř dvorní –

trpaslíků, šašků, bláznů,

holičů a honců druh,

kam tě dvorní obřad klade,

ač tě staví nad náš kruh

umění tvé a tvůj duch.

Dovodil jsem vše, co řád si žádal.

Hrd jsem po rodu, muž, neustoupím.

Vytrvalost vítězem mě činí!

Nejsem kramářem, ni lichvy židem.

Nelze volit výšku svého stromu,

okolí a půdu, v níž tkví kořen.

Však co nesu, nedám dětem rváti.

Bychť byl v umění i trpaslíkem,

a můj soudce nade mnou se týčil

v postoj honosný – jak na obraze

blázen Pablillos – své kladu barvy

trpělivou prácí na svá plátna

v tichém světle střízlivém, jak vidím.

Jsem co jsem, dlím klidně nad svou prácí.

Chlubní markýzové hledejte v ní chyby,

že i trpaslíky týmže štětcem líčím

jako grandy, donny, krajkoví a zlato –

nemaluji každého já blázna,

ni vhod každému, kdo gigantem jest ústy.