Trpět...

Trpět, ano trpět, křivdu třeba nésti,

i v tom záruka jest budoucího štěstí.

Moje bábo drahá, vzpomínám zas na tě,

na tu moudrost tvoji v žití všedním chvatě.

Jako stín tě vidím, domem jsi se táhla,

bez vlády tvá ruka na všecko přec sáhla.

Smysly zhasínaly, řeč se divně pletla,

v samém slunci měla’s ještě málo světla.

Pak to jak u hodin, kyvadlo když stojí...

Kam jsi dala tenkrát celou moudrost svoji?

Našlo se to pozděj. Na tobě již tráva,

moudrosti však tvojí stín tvůj z hrobu vstává.

Každým pod talířem, každým pod kastrolem,

v kuchyni jež tvojí rozvěšeny kolem,

nade dveřmi, římsou, každou pod puklicí,

nad kamnovcem stejně jako nad policí:

„Mlč a trp!“ Hle, psáno neuměle křidou,

a v tom celý život s celou naší bídou!

„Mlč a trp!“ to všecko. Zlatá bábo moje,

chápu nyní tvého klidu velké zdroje!