Trpká útěcha.

Ach moje milá, páté léto tomu,

co s modlitbami vynesli tě z domu,

co v černou tebe zakopali půdu –

jak dlouho ještě pro tě plakat budu?

Já jako dnes si smrt tvou připomínám,

ku tobě ruce třesoucí se vzpínám

a vřelou slzou chladnou líc tvou zkrápím,

v tvém oku mroucím – mroucí duši ztápím.

Tvé mroucí oko věčně na mne patří,

srdce se trhá – zastři líc svou, zastři!

A přece ne – hleď malou ještě chvíli,

než anděl pro tě s nebe sletí bílý! –

Na nebi večer růže rozestýlá,

tak krásně všude – a má milá zmírá, –

pod oknem ptáček zpívá – slyš, to tobě!

ach zmlkni, ptáčku – zítra bude v hrobě!

Ach ještě dýše, – ještě hýbá řasou,

hle – oko její po někom se stáčí;

či možno v smrti takou mučit krasou,

či v smrti možno oživnouti v pláči?

„Ach neplač pro mne!“ s prosbou pošeptá mi,

vinouc mne k prsoum rukou již-již chladnou,

„zde není hezky; – líp jest nad hvězdami,

tam svadlé růže lásky naší zmladnou!“

Zde není hezky! – což ta víra v ráje

se brzo vichrem zhoubných lósů zboří,

a jestli v duši věčný oheň plaje,

tu vlastním ohněm bídná duše shoří!