TRPKÉ SLOKY

Mne pronásleduje výkřik

rebela Janošíka:

Křivda je u pánů –

pravda u zbojníka!

Lid, jenž tisíc let sloužil,

přes noc procitl pánem.

My, kdo chystali vzpouru,

my že se tyrany stanem?

Rozjetá kolesa dějin

točí se po věky stejně?

Ti, kdo v zázraky věří,

doufají beznadějně?

Je volnost dobyta vlasti,

je krví splacena draze.

Je slastno, je slavno vlásti – –

Leč zbojníkem být bylo snáze!

Bratrská marseillaiso,

zvuč, rovnosti, volnosti sloko!

Pokud lidé jsou lidmi,

touží, ach: Za oko oko!

Pokud lidé jsou lidmi,

znají jen pány a chlopy,

znají jen vítěznou píseň:

„slávy se triumfem opij!

Život je štvanice na zvěř;

boj mužů, toť honba kančí.

Nad padlým protivníkem

zběsilý kankán se tančí.

Kdo podleh, sotva byl člověk:

měl tisíc ďáblů v těle!“

Tak dlouho trvá ten pokřik,

až padlého nepřítele

posedne, pronikne ďábel

odvety, noci a krve,

a rameny zlíbá půdu

ten, kdo byl vítězem prve.

A bude tak věčně? A píseň

lidského míru kdy zazní?

V snů echo nevěří nikdo,

než básník, než zbojník –

Dva blázni.