Trpké štěstí.

Když k rozchodu jsi byla připravena

a obrátila na mne krásné oko,

když v duši tvé mým srdcem slova čtena,

že miluješ mne, ach, tak přehluboko –

tu zplakat chtěl jsem, že v tvém srdci leží,

co jinde duch můj nikdy nevytěží.

Když na mém klíně, přivinuta k retu,

svou hlavu horkou k prsoum jsi mně kladla

a pučíc vším jen pro mne, všemu světu

jak v podzim růže lhostejně jsi vadla:

tu zplakat chtěl jsem, že v tvé duši dřímá,

co pro mne marně celé nebe třímá.

A když pak navždy s bohem jsme si dali,

an bídní lidé stavěli se k zmaru,

když z rtů jsme dlouhé políbení ssáli,

tu duši tvou jsem přijal k svatodaru,

a plakat chtěl jsem, že tvé nové štěstí

ne lidem těm – leč tobě hrobem jesti.