Trpko pohledět,

Trpko pohledět,

oloupené stromy!

Jak vysvlék’ vás

do mrazu tohoto

zimní, zimní čas!

Je neoblomný.

Ni prosba, ni bázeň.

Už však únor.

Trpělivost!

Noci se krátí,

míza aby déle viděla

na svou práci.

Masopustu výhost

hnedle dáme.

Kratičko, krátko,

a po trápení.

Sadaři přijdou

ostříhat vás, a brzy na to

nakreslí děti křídou

na chodníky hru zvanou Cizozemí.

Kterých je mnoho, navrch Francie.

Lidé se už těší,

aťsi stárli.

Vracejí se čápi a kosi

(takoví jsou noví, tak noví)

a s božím svolením lidé lžou si,

že prahnout, po čem prahli,

ještě se smí.

Trpko pohledět.

Proč jste zasmušilé?

Ó, vím! Také však mně se

každým jarem jedno odčítá.

Jsem mladší než vy, a přece

přichystán co chvíle.

A je tak snadné říci ušlá cesta.

Tak snadno říci: konec? kéž by tak,

a počátek-li, počne, kde jsem přestal.