TRUCHLIVÁ PÍSEŇ.

Všecko nám uniklo ze slabých dlaní

vztažených po daru, kterým nás lákalo odvážné štěstí...

Dravé nás bouře z jara přepadly z nenadání...

A pak jen ostrovy mizící zřeli jsme za sebou kvésti...

Hlava tvá upomínající na noc temnou,

blýskavá hloubkami tajemných jezerních zraků,

z náručí se mi vysmekla s výčitkou němou a jemnou,

hrdou a plachou, jak loučení odlétlých v neznámo ptáků...

Od těžkých pletenců hvězdami noci prosetých vlasů

prsty mám zalité krví, zápasem objímání...

A když jsi vzkřikla: „mrtva jsem pro tebe do věčných časů,“

dlouho já nechtěl věřit... A pustil jsem tě z dlaní...