Trut

Když nocí zamlklou šum stromů prastarých

zní jako temný hlas, pln kouzel, plný děsu,

jímž čarodějky zvou v kruh zlatý mocí svých

jinochy bezelstné v omamném temnu lesů,

vycházím chor a stár o šíji shrbené

do háje svatého, kde dřímou věční bozi,

bych z jejich zdrojů pil zas’ vody studené,

své srdce ukojil, jež smrti tmy se hrozí,

v přehořkých mukách zřel svou tvář, jež vadne již

a žloutne jako list, kdy jeseně dech zmrazí

zem’ v parnech znavenou, a cítím, kterak blíž’

jde ke mně nicota lstně jako skrytí vrazi.

A přece, tato tvář! – kdys’ úsměv prvních jar

byl květem jejích úst, jež v cudném osamění

do chvíle poslední svůj střežila si žár,

neznajíc polibku ni slasti opojení,

zrak tento plamenný, jenž nikdy nehledal

pohledu ženina, rosného jeho třpytu

ni krásy kadeří jenž nedbal, blesky slal

jen v řady hrdinův a v čirém hořel svitu

jak oheň pravěčný, byl kdysi pýchou mou,

že šťasten v kráse své, jež jako zlato ryzí

ohnivě planula dnů mojich pustinou,

jsem chmurným žencem byl, jenž hluché klasy sklízí...

Ni květům nešeptal jsem jména ženy své,

kouzelnic neptal se, jak srdce její zmoci;

jak nyvé pozdravy večery vábivé

před mými zraky šly a truchle tiché noci.

A vzbuzen v půlnoci, na loži studeném

přepaden úzkostí had chladný jsem se svíjel

bolestí samoty a vzbouřen žhavým snem,

jenž prchal přeletně a ve tmách spánku míjel,

jsem nesnil o ženě! A když jak vítěz spěl

jsem na Vyšehrad pak, kdy lítou saň jsem zabil,

hled dívek cítil jsem, jak na mém čele lpěl,

zrak horce vznícený, jenž žádal mne, a vábil,

leč chmurné nitro mé, jež nepřálo si víc’

než vítěziti vždy, v den kterýs’ v žasu vzplálo,

mé tělo chvělo se a horkem žhnula líc

a srdce vzbouřené se zmítalo a lkalo.

Květ krásy přízračné můj spatřil tichý hled,

já mnil, že měsíc zřím, ó ženo Přemyslova,

jak dítě zděšené jsem před tebou stál bled,

jat krutým šílenstvím, jež věčně duch můj chová.

A strázní neznámou jak divým větrem hnán

jsem k tobě vracel se ze hlubin lesů tmavých,

pak v tichu slídil jsem, bych skryt a nepoznán

vždy tebe sledoval a nadějí pln žhavých

bych strhal bílý šat a tebe v náruč vzal

a prchal divoce... Však poklidná a tichá

jsi kol mne kráčela, jas mdlý ti v čele plál

jak matce knížete, jenž pod tvým srdcem dýchá.

A posléze jsem zřel, jak bílé tělo tvé

vzplanulo v plamenech, a žreců zpěv jsem slyšel.

Noc smrti černější závoje střela své

nad hájem posvátným, kam za tebou jsem přišel,

bych našel popel tvůj, tvým kouzlem opojen

bych o tobě pak snil... Den každý bloudím tady,

kde chodívala vždy. Ach, zpěvný ručej ten

zrcadlil její tvář, kdy teď, ó plný zrady

mou zjevuje mi líc, jež stárne vzpomínkách,

líc nemilovanou, žen ústy nedotčenou,

zrak touhou osleplý, rtů zvadlých zbledlý nach

a vetché tělo mé, jež nepoznáno ženou...

A smrti pustý van, jenž chvěje hlavou mou,

jenž volá žíznivě, mne v chmurné chvíli děsí

jak hrůza porážky! – – – Pohlcen sirou tmou,

ó ženo knížete, tvé jmeno volám lesy,

by v údy vadnoucí vracelo sílu zas’,

by plálo na rtech mých jak zařikadlo smrti,

by v černou nicotu rozžehlo bílý jas,

bych v ohni jeho plál do chvíle, jež mne zdrtí...