Trut.

Jak mlatem svým když Perun bouchá

do štítu Krkonošských skal,

Trut třískal v saň, až z jeho roucha

i tváře krve proud se hnal.

Teď konečně juž saň je zbita,

ó parný den, ó parná seč!

Trut k luně zří, jež hvozdem kmitá,

a otírá svůj velký meč.

Otírá jej o kapradiny,

o řízy lem jej otírá;

na čele jeho rostou stíny,

pěsť zuřivě se zavírá.

Teď, s jásotem co nekonečným

by sestoupit měl v luh i pláň,

být vítán hlučně lidem vděčným,

že zhoubu vlasti, zabil saň:

On v dumách na kmen strouchnivělý

sed’, v kadeř prsty zabořil,

vzpomínky jeho hlavou spěly,

ten den se před ním vynořil.

Zde právě, u té sluje dračí,

kdys zbloudil v hvozdě hlubokém.

Co zažil zde, dnes jemu k pláči

a slastí bylo před rokem.

Do skalin Perun divě bouchal,

a v stromů šum a hromů řev

se mísil – Trut jak v snění slouchal, –

tak touhy plný, sladký zpěv.

A Trut šel blíž, sstoup’ v lesní skrýši,

zřel pannu lesní před sebou,

a jeho rtové sotva dýší

před krásy její velebou.

Teď nad pobitou v hvozdě saní

zří ještě zlatý její vlas,

noc, která se jí z očí sklání

přes démantové stíny řas.

„Buď má, můj vezmi život mladý!“

„„Co s ním?““ hlas její zvonky zněl.

„Chtěj vše, co chceš, neb svoje vnady

skryj řízy svojí ve úběl!“

A smála se. – „„Ó reku Trute,

jsem tvou, když budeš přísahat!““

„Vše“ – zvolal v tísni vášně kruté,

„jen moje buď, chci tobě dát!“

„„Slyš, k největšímu ze svých činů

až dospěješ, ó Trute, slyš:

jej pranikomu z lidských synů

ty živým slovem nezradíš.““

„Ba nezradím!“ on volal divě,

a strh’ ji nahou ve svůj klín;

pohádky měsíc šeptal nivě,

par sloupy táhly z doubravin.

Rok prch’ – a nyní vykonáno

to nejvysší, co život můž’.

Ó hrozný den a hrozné ráno,

kdy’s, Trute, na saň tasil nůž!

Co nikdo v světě nedokázal,

tys doved’ – mrtva leží saň,

kdo zabil ji, byť vnuk se tázal,

ty nesmíš pohlednouti naň.

Ty nesmíš říci: já ji zabil,

ty musíš všecko zapříti

pro úsměv, jenž tě v sítě svábil

a chvilku jen moh’ zářiti.

„Ty nesmíš slovem živým zradit,“

si opakoval v snění rek,

jen slovem, křik’, a jal se pádit

do tmavých hvozdů nazpátek.

A mával mečem, hnal se k tesu,

jenž s holou lebkou zádumčiv

jak věštec zřel do tmavých lesů

i dál do spících tichých niv.

Slez’ skalisko a rukou hbitou

jal rýt se v žuly tvrdou skráň:

„Zde Trut pohubil sani lítou!“

A měsíc pouze patřil naň.

„Snad pěvec půjde někdy kolem,

na zpěvné hrudi varyto,

a brzy písní zazní kolem,

co mnou zde v skálu vyryto!“

Ryl namáhavě tyto runy,

je mečem krví vlhkým ryl

a v svitu vzcházející luny

jak bůh svým stínem skálu kryl.

„Já splnil slib svůj, slovem živým

já neřek’ čin svůj nikomu;

však vnuk zví to přec slovem tklivým,

kdo vlasti zhubil pohromu.“

Děl; velikostí svého činu

jak zdrcen k zemi sklonil líc

a zmizel v sluji plné stínů

a neuzřel jej nikdo víc.