TRYZNA (I.)

Mě často v samotě cit zvláštní schvátí:

To bývá v podvečer, kdy tvary věcí hasnou,

Kdy dokola kraj v šerých florech splývá

A chladne, chladne...

Já mrtvých vzpomenu, již žili kdys mně blízko,

Jichž ruce v stisku přátelském se dotýkaly rukou mých,

Ty ruce znavené a navlhlé a mrazící

A pochmurné jak z vosku.

Ty ruce příliš jemné, ruce nemocných,

Již mřeli v zdlouhavých chorobách.

Není mně líto těl, jež shnila, a lásky, která vyhasla,

Není mně líto rozloučení na vždy a odchodu v tmy –

Ale je mně líto vlhkých očí, jež se na mne upíraly v soumraku jizby,

Zhaslých očí,

Slzami zalitých očí, smutkem zatížených očí, –

A z nitra vystupuje žal a mučivá touha

Po těch, kteří odešli v dálku,

Po těch, kteří odešli na vždy...