TRYZNA (II.)

Bratře!

V hlubinách duše našel jsem ten výkřik.

Bratře, můj bratře!

Nocí bloudím vždy dál a dále,

Mrtvou tiší, tmou...

A smutek jde se mnou, věrný průvodce,

Zoufalý jako štkání těch, kdo naslouchají

Modlitbám za zemřelé v hospitálech zámořských,

Ztrnulý jako smutek měst vymřelých

O polednách morem v žáru nejprudším,

A děsivý jako mlčelivý smutek nahých křížů hřbitovních,

Seskupených jako černý zástup truchlících o půlnoci,

Nenacházejících útěchy...

Nocí se vleku, pod nebem se vleku,

Jež se na mne dívá, postříkáno stříbrem,

Chladnýma očima lhostejných hvězd,

A toužím se přiblížit k tobě, přízraku bílý,

Přízraku klamivý,

Uchopit vlající roucho bytosti tvé odešlé v Neznámo,

Bytosti tvé odešlé na vždy, ó bratře!

A zdá se mi, že’s již teď tak blízko,

Že cítím dech tvých úst, jež se dotýkají mého čela,

Je mi, jako by látka lichotná ovíjela nahost mého těla, –

A cítím sladký zmatek, jako by přátelská ruka

Hledala sblížení se mnou,

– – To známé dotknutí

Tvých prstů, tak jemných, tak nervosně jemných!

A již nejdu sám, ale v tvém objetí,

V lázni teplé těla tvého přitisklého k mému

A přehřívajícího stravujícím ohněm mé údy –

A cítím proudění krve v tvých žilách,

Jemné chvění nervů,

Jako by rytmus tvé bytosti splýval s rytmem mého těla,

Jako by chvění tvého těla sdílelo se s chvěním mého těla,

Jako by srdce naše tloukla jediným tlukotem,

A jako by ústa naše dýchala jediným dechem!