TRYZNA PADLÝM NA BÍLÉ HOŘE.

Dohasla pochodeň. – Hynoucích slunko,

nadějí rozchvěj mysl mou:

nad rovem slávy lkám – a k zjevu bídy,

ztrhané zraky v žalu k zemi lnou,

k mé vlasti nešťastné! – Kdež spočinou

mých trosky snů,

kde skloním bědnou hlavu svou?

Den zašel útěchy. Červánků záře

na špalku líbá rudou krev,

tam v zoufalství květ vlasti mé již klesl.

Řetězy vrahů český spoután lev,

chór slávy zmlk – jen padlých hřímá zpěv:

– Porobů sten

ždá o pomstu tvých blesků, Bože, hněv!

Zbloudilý syn tu lkám. Daleké kraje

vyhnanci štěstím nekynou.

K těm svatým rovům vždy se duch můj vrací –

ty k ňadrům svým mne přivinou,

tam slzy, nářky v pláči pohynou,

a v kletbě žal

se nad nešťastnou vznáší otčinou!...