Tryzna v Teutoburgském lese.

Nu, jak jsem pravil již, to obrovské jsou lesy,

víc nežli padesát jsme dnů kráčeli jimi.

Jak šedé závoje se mha na snětě věsí

a z černých údolů kol vystupují dýmy.

Tam všecko černé jest, pták černá křídla vzpíná

a hýká ve vzduchu, jenž ustavičně kalný,

a k nebi ve mlhách ční šelestící třtina.

Tu balvanů sní pár jak rozbitý hrad skalný,

kleč mezi nimi jen se zachycuje spoře,

a vyšplháš-li tam, zříš v hloubi pod sebou

a napřed, vzadu, kol jen velké lesů moře

v mhách státi bez hnutí s příšernou velebou.

Teď ořů pochodem klest větry svátá praská,

déšť jehel s borovic ti vítr šlehá v tvář,

dub v cestu staletý, kmen jedna rýha, vráska

ční v mladém podrostu jak věštec – samotář;

do těla tuhého jsou vbity divné zbroje:

tu visí dutý štít, tam s krve stopou meče,

ba lebky nepřátel a bílých hnátů roje

u paty jeho tlí, památky dávné seče.

Tu náhle v pochodu cítíme, kterak vlní

se půda pod námi, náš oř se chvěti počal,

a děsná předtucha všem ňadra hrůzou plní,

blesk z travin zblácených vstříc kalným okem močál.

Pár kroků, sjedem v hloub, oř je tam pod kolena,

ty kleješ, vztekáš se, kůň trhá sebou vztekle,

kol těsných udidel mu bílá chví se pěna,

chce celou silou výš, však vbit jest v půdě změklé,

čím větším úsilím se vybaviti žádá,

tím hlouběj’ do trávy a do bahniska vpadá.

Teď kdyby nepřítel moh’ padnouti nám v záda,

z všech stran nás obklíčit, jen skřek a vzteku lání

nám zbývalo by jen, jak uštvaných psů stáda

se dáti utlouci bez odporu v té pláni.

Zní vůdců povely a v to signaly tub,

ve mlze tratí se nám signa prvních stráží,

víc v levo kapradím a směsí pestrých hub

z té prázdné mýtiny v les hloub se šik náš sráží.

Juž mlha houstne v mrak a drobná prška hustá

nám v tváře šlehá juž v úplném bezvětří,

mha v oči sype se, jak hlína cpe nám ústa...

Stát! povel zahřímá, než stráže vyšetří,

co dále dít se má. – Od šiku zvolna k šiku

to heslo letělo po řadách bojovníků,

a nežli došlo k nám, vůdcové v první řadě

pod plachtou rozpjatou se shlukli pohromadě.

Již stráže přišly zpět, v jich tváři psán byl děs,

jich ruce kynuly, kde na obzoru les

táh’ v nekonečno až své černé, tiché vlny.

A tu jsme zaslechli: Ten les je mrtvol plný,

tam z Vara legií prý zbytky nepohřbené

se kupí v močálu a valech rozpadlých,

ve hlíně rozmoklé, ve stohy nakupené

tlí v krvi nahé, jak je zrádný osud stih’.

Tu srdce caesara hluboký smutek schvátil

i srdce vojínů, zde všickni cítili,

jak mnohý bratra tu neb ujce, děda ztratil,

v noc pustou bez slávy jak se tu zřítili,

a jaký osud jich že náš též býti může,

jak pýří ubohé jsme v děsné dlani Fata!

A mlčky k druhu druh se tisknul úž a úže

v té pršce mlhavé, v tom lese plném bláta.

K domovu letělo tu vzpomínání všech,

po ženách, po dětech se ozval mnohý vzdech

i z ňader otuhlých a starých bojovníků,

u vlastních, pohřbených jak bychom stáli šiků.

Stál Germanikus něm, pak ztlumenými slovy

dal rozkaz vyšetřit les i kraj Caecinovi.

Já v jeho řadách byl, a tak jsem vyšel s nimi

do hvozdu černého, šlo ku předu to zvolna,

šlo tříští záseků a stromy skácenými,

co hrdlo tísnila i krok vzpomínka bolná.

Tu mosty přes močál jsme v ráz musili sroubit,

tam kácet podrost zas a skály v bahno válet,

tam slyšel’s povely, tam lát a zase troubit,

voj k práci pobádat, s pochodem neotálet.

Hráz nová nejedna tu námi nasypána,

vše jakž takž hotovo v svit budoucího rána.

Déšť ustal, ale den byl smutný, zachmuřelý,

když první Varovo jsme opevnění zřeli,

tři mohly legie zde směstnati se jistě,

val nedodělán byl i příkop na tom místě.

Zde v hloubi kotliny, jež skláněla se dosti,

jsme zhledli hromady již tlících, bílých kostí,

tu víc jich při sobě, tam rozptýlených v dáli,

jak v odboj střetli se a tam jak utíkali,

tříšť zbraní mezi tím a koňů tlupy celé

a hnáty bez kůže, na stromy lebky vbité,

vše bylo posupné a ponuré a ztmělé,

jak všel bys v pravěku pohřbiště obrovité.

Pod stromy oltáře se tměly cizích bohů,

zde našim tribunům i vůdcům sťaty hlavy,

krev černou bylo znát na každém jejich rohu,

krev zbyla v močálu, jenž byl jí celý tmavý.

Tu v šatu sedraném k nám přišel pastýř bludný,

a hle, on Říman byl, po strašlivé té řeži

stud bránil návrat mu i zbyl zde, v osud trudný

se vpravil. Vyprávěl nám, kde kdo mrtvý leží,

kde padli legáti, kde první orly vzaty,

kde Varus poraněn, kde zdrcen tíhou ztráty

meč vrazil do sebe, i místo, balvan ploský,

zkad Armin hovořil ku davům, stanů trosky

nám tlící ukázal, pro odsouzence jámy,

v něž kleknout musili, než sražena jim hlava,

pak z řady šibenic jen holé, kusé trámy

a místo nejkrutší, kde boje hřměla vřava.

A potom sedl k nám a vzdychal, plakal s námi.

Ó kterak truchlivě tu zněly naše tuby,

jak nesly zvuky jich se cizím vzduchem kalným!

My zřeli smrti v tvář, do zmaru, do záhuby

nad tímto hřbitovem tak rozsáhlým a valným!

Po šesti letech teď ty kosti ztrouchnivělé

jsme mohli uctíti a pochovati v slávě,

však s kostmi bratrů svých i kosti nepřítele

víc nelze od sebe v té rozeznat je vřavě.

Drn první do ruky vzal caesar sám, se sklonil

a k první mohyle dal základ posvěcený,

jak v purpurový plášť žalostnou slzu ronil,

když zbytky sebrány a v horu shromážděny!

Pak začli káceti jsme obrovité kmeny

a válet balvany, je drnem obkládati...

Třesk zbraní slyšel jsi, v to naříkat a lkáti,

v hluk seker, povozů ty úpět, ony láti,

sta rukou v práci tu se hemžilo a třáslo,

sta ňader k úpadu se chvělo, srdcí žaslo,

sta očí zkaleno tu slzí hořkých proudy

a nové balvany a kmeny, skály, hroudy,

až všecko pohřbeno... zmizela stopa slední

po naší porážce i hanbě. Ku polední

den zatím pokročil. Sta mdlých klesnulo páží

a z dálky poplašný zněl signal prvních stráží.

Dnes dusí mne ta mha, na prsech se mi sráží...