TRYZNA VOJTĚCHU SAPÍKU, SOCHAŘI.

Hvězdy se jiskří. Od moře

rytmicky vlny dýší.

Na pamět Sapíka, sochaře,

popíjím vína číši,

Vojtěcha Sapíka, sochaře,

bratříka, kamaráda,

kterého bolet přestala

ta jeho hlava mladá.

– Takhle už, Vojtěše, nepůjdem,

nepůjdem do Brasilie,

kam chtěl’s náš národ přesadit,

že se tam lehčeji žije.

Takhle už, Vojtěše, nedáme

na Vítkov Žižkovu sochu,

zůstane v skice, jako ty. –

Co jsi to proved’, hochu?