Tryzna za Boecklinem. (II.)

K sobě jsem pravil tu: „Věku ty nový, čím lidstvu se hlásíš?

Z největších světel že největší světlo krutě nám zhásíš?

Jiní snad přijdou podle slov Goetha, vždy rodí je zem,

většího sotva, v tobě, ó věku, naleznem!“

Do mojí samoty bleskem tu zářivým šlehly

nymfy vše, satyrům kosmatým v náruč kdy vběhly,

čarovné západy, umrlých ostrovy, antických chrámů vidění,

draci a princezny, poutníci na mostech v cvalu a zděšení,

zápasy kentaurů s netvory pralesů, s netvory vln,

celý svět kosmický, celý svět legendy, zázraků pln,

naivní víra ta, prorocké průseky, které sen přede,

hlubokých pralesů Mlčení, jednoroh v stínu kde jede,

na srázu Kavkazu trpící antický Job,

hymny a paiany efebů ze zlatých dob,

život a – hrob.

Vše to se spřádalo, skládalo do mysli mé,

jako když po letech staré své soudruhy najdeme!