Tryzna za Boecklinem. (VI.)

Věku půl skoro již letělo nad mojí hlavou,

letělo vichřicí soptící, bouřící, dravou,

Hugo pad’, stoletý strom,

Hamerling s zářící hvězdou na skráni kles’,

Banvillův utichl rolniček stříbrných ples,

paladin Tennyson ve Gralův ztratil se les,

Leconte, lev znuděný, k otcům šel mythův svých spat,

zmizel též Wagner, kterého hudby mystický hrom

zněl v prostory, duchů zněl ve sabat,

zhas’ Nietzsche vichřicí šílenství svát,

a já se musím ptát:

Věku co zbude, který se v arenu světovou hlásí?

Jen otázky, problémy, záhady, pouhá „snad, možná i asi“!

A ti, již zbyli tu, v dogmatech vězí,

zbraň jejich pokryta předsudků zžíravou rezí,

topí se v močálu bludů a skeptických thesí.