Tryzna za duši básníkovu.1

Již se tedy z úzké svojí skrýše

Onen ujařmený vyrval duch,

Do něhožto z nadpozemské výše

V blažší době věští vstoupil bůh,

Aby v tom svém novém chrámě skvoucím

Tazatelům ozýval se vroucím,

Aby v oné době před zábleskem

Poskytnuté nebem svobody

Nových divů ověnčil se leskem,

By dal nové světu důvody,

Že ta blahá víra v božství lidské

Není bludiště jen idyllické,

Ani marné cnosti vnadidlo,

Ani pýchy lidské mamidlo,

Leč že základem je náboženství,

Jehožto jest knězem nejvyšším

Věštec u posvátném důstojenství,

Sousedem jsa bohům nejbližším!

Milostně v tom bytu vyvoleném

Bůh ten zpěvolibý zázračil,

Jedva u prostranství přeplněném

Putujícím chrám již vystačil;

Oni z vlastí blízkých, z končin dálných

K sídlu boha v davech spěli valných

Pod praporcem, pod nímž válčí víra

Duchů všech a srdcí všehomíra,

Jimžto k člověčenstvu láska čistá,

Bez rozdílu jazyků a mravů,

Bez mezníků prostory a místa,

Bez rozkolu rozkolnických stavů,

Odvahu jest vdechla nejstatnější,

By své nedbajíce výhody

Slovem moudrým, snahou nejbdělejší,

Bujné rozsívali zárody

Nebeského daru svobody

Na všech stranách, ve všech prostorách,

Byť se jim i světla opřel vrah,

Tady Černoboh, tam Ariman,

Vládce tmy a mrzký noci man!

Znáte zpěvy věštce velebného,

Jenž se této víře světla kořil,

Jenžto ze mramoru germanského

Na základě jejím stavěl, tvořil

Chrám i oltář boha srdce svého?

Píseň jeho arci nešveholí,

Jako mladý křovník v husté chrasti,

Jenžto zpívá o slasti a strasti,

Když jej radost blaží, žalost bolí,

Jsouci veškerenstva bez účasti?

Pěvec tento, sejma struny s lyry

Z beránkových utočené třev,

Zvukem kovaných strun, delší míry,

Na varitě provázel svůj zpěv,

Aby věští zbudil bohatýry,

Aby lásku roznítil a hněv,

Svatou lásku ke cnosti a světlu,

Lásku ke svobodě, světla dceři,

Hněv a válku proti chlapské zběři,

Která mrskající líbá metlu.

Znáte pěvce, jenžto Trocnovského

Válku vítěznou pěl hrdiny,

A tou jiskrou ducha plamenného

Srdce zahřál naší družiny?

Vy též znáte hlas ten povýšený,

Co se zoufajících ujal Lechů,

Kdyžto bílý orel zkrvavený

Skryl se tulák pod kohoutí střechu?2

Ejhle, téhož pěvce svatá píle

V písni projevená ohnivé,

V nejbujnější pozdvižená síle,

Sloužila své víře pravdivé,

Jako posvěcenec chrámu Páně,

Jako rytíř dámě zvolené –

Slovem svým a mečem cti jí chráně, –

Jako na dědičném na popluží,

Od roboty vzdálen nucené,

Rolník rodině své milé slúží.

Mnohý básník své mzdy pracovnické

V době nedočkal se jeseňní,

Aniž sklizně svého osení;

Málo který v slávě poetické

Bez koruny skonal mučennické;

Mnohý ztráven svého srdce žárem

Jako Fénix sobě sám byl zmarem,

A jsa odňat smrti – andělem,

Věští oheň se svým popelem

Bez kšaftu dal drahé vlasti darem,

Dal svým ctitelům je údělem,

Jakým právě strastná Dejanira

Svého obdařila bohatýra,

Aby v její lásce věrně stál:

On však Centaurovým ohněm splál!

Na kavkazské přikovaný skále

Kořisti své pykal Promethev,

Když mu svatý jestřáb zobák stále

Vtínal do rostoucích znova třev,

Že vzal oheň zpupný svatokrádce

Z dílny tajné boha hromovládce.

Či ten oheň nebeského rodu,

Jenžto v Lenauově srdci plál,

Ač mu udělen byl u porodu,

Černoboha pomstu na se vzal,

Že tu mysl, plnou tvorčí síly,

V prostřed bujarého života,

V nejsvětlejší jasného dne chvíli

Šílenosti jala mrákota?

Čili svodná Víla Poesie

Ducha věštího tmou ovila,

By své lásky tajné mysterie

Zrádným činem sokům ukryla?

A však dítky milosti té vřelé

Nám se na bíledni zjevují,

A ve chrámě slávy nezachvělé

Larové ti drazí bytují.

Přejte dítkám slávy nesmrtelné,

Kterouž draze otec zakoupil,

Neb jej z ironie potutelné,

Dřív než ze života vystoupil,

Kletbou šílenosti necitelné

O život již osud oloupil!

Či snad životem to může slouti,

Když se s nejvyššího sřítíc chlumu

Nemůž nijak mysl pozvednouti

Z hloubi necitu a nerozumu?

Čili životem to zváti chcete,

Když ta dušice tmou zasutá

Muří nohou motá se a plete,

Upířice v těle přikutá?

Tak, když Perun ranou svého hromu

Z pevných vyvrátí dub základů,

Omráčenou duši, dlící v stromu

Šílený ďas pojme Dryadu!

A když božskou zdrcený dub střelou

Svaté úcty v lidu nabývá,

K vyšší věru úctě s myslí vřelou

Bratra neštěstí nás vyzývá.

Neštěstí ach! hrozné, nevýslovné,

Ježto nemá strasti sobě rovné,

Dlíti v světě mrtev za živa,

Spojená dvou pólův protiva!

A když na Letnice Milostivé,

Čili dříve v ranější té době,

Když se Vesna v první skvěla zdobě,

Vlastovice budíc zimomřivé,

Čisté zřídlo jasné pohody,

Skvělé slunce vzešlo svobody,

Přivítané u svém náhlém zjevu

Sborem plesajících všudy zpěvů:

Pěvec, který příští věstil spásu,

Který v době mnohem časnější

Na peruti písně světější

Zhůru k nebeskému letěl pasu,

Odkud všeho světla pramen plyne,

Z něhož svobody se blaho vine, –

Ejhle, za dnů šťastných téhož času

Lenau3 svého nepozdvihl hlasu.

A když ovšem celé národy

Darům tišily se svobody,

Jeho duch již utkvěl pod porobou,

Jeho tělo pod vazbou a skobou.

A když po smrti jej, po té dvojí,

Z oné smutné skrýše nešťastníků,

Ku věčnému vnesli ku pokoji

Rovnoprávně svorných osadníků,

Které sladký spánek vespol kojí

Pod pomníkem jako bez pomníku:

Přátelé hle! jeho nejvěrnější, –

Co se o život dřív jeho báli

V době druhdy jeho nejšťastnější,

Když se ve slávě skvěl nejjasnější,

Nad soupeři na blízku i v dáli, –

Nyní druhu svému pouti přáli,

Ježto vede zhůru do Kanán,

Když je úkol zemský dokonán!

Do té obce duchů pospolité

Boží přenesla jej útrpnost,

A že anděl – strážce v sluji skryté

Opustil jej, opuštěný host,

Smrti – anděl, na peruti hbité

Duši doprovodil na věčnost!

Takto housenka, když z motaniny

Motýlem se vznese na planiny,

V zlatých lístkách štíhlé slunečnice,

Ježto k slunci svoje zdvihá líce,

Nebeskou se rosou napájí,

Věterkové s květem laškujíce

Zvolna odrozence houpají;

Motýl pak se na svém zlatém trůně

Blažící tou kojí myšlénkou,

Že již vybřed’ ze své hrobní tůně,

I že darmo nebyl housenkou.