Trýznivá věta,

Trýznivá věta,

skolivši zákaz vykročila,

závoje veselých písniček v cárech,

a ona tu, hudcům díc: – Hrejte! –

A nad strunníky

vzníceně zatřepotala křídla rukou,

účinlivá pážata nadzvedla vlečku

melodie.

Blouznivé hmaty

trnité věnce pletou plesajícím,

a ranivší ostny vítězoslavně svítí

krůpějí krve.

Nikdo nedbá

zmatených holubicí naděje – vře jimi obzor –

zkonejšené bázně soustrastně patří

za jejich letem.

Hrozny peřejí

trousí marnotratně zrno za zrnem,

netenčí se však a nechudne halasná sklizeň

jejich kypění.

A vlna, vlna,

přikutá změna a bleskurychlá stálost,

měří se s časem, jenž jediný sám strmě kotví

v řícení všeho.

Strmě kotví,

a třeskutý mráz, jenž navršil závěje

na schůdné cesty vedoucí od živých k mrtvým,

vlaze taje.